Připomenu, že britský ekonom a filosof Thomas Robert Malthus již na konci 18. století upozorňoval na nůžky rozevírající se mezi přírůstkem obyvatelstva a schopnosti reprodukce zdrojů pro jeho obživu a důstojný život.
Vědeckotechnická revoluce v medicíně (i jinde) a nebývalý nárůst zemědělské produkce v některých oblastech země vedl k přesvědčení moudrých, že Malthus a jemu podobní se mýlí a pléměti Abrahámovu nic nestojí v cestě v zabírání dalšího a dalšího životního prostoru a užívání si všech jeho příležitostí plnými doušky.
Až teprve členové Římského klubu na konci 60.let minulého století se pokusili schladit představu naší neporazitelnosti a ve studii Meze růstu (vydána r. 1972) oprášili varování o tom, že naše zdroje nejsou nekonečné.
Leč optimismus kapitánů naší společnosti podporovaných průmyslníky i vědou se varováním skeptiků nedal zastrašit a tak se lidstvo řítí blíž a blíž vstříc zářivé budoucnosti.
Ale je ta budoucnost tak zářivá? Nepovažuji vymizení severního poddruhu nosorožce tuponosého (tzv. bílý) za osudovou ránu přírodě a lidstvu. Tento poddruh byl odsouzen k vyhynutí již od 60. let minulého století, kdy podle sčítání provedeného organizací World Wildlife Fund žilo kolem 2000 jedinců. Tak malá populace je již stěží životaschopná a poddruh by byl odsouzen k postupnému vymírání tak jako tak. Komedie kolem transferu již postarších exemplářů ze Dvora Králové do Keni možná posloužila public relations královédvorské ZOO, nemohla však posloužit záchraně uvedeného poddruhu. A vynaložené zdroje určitě mohly být využity účelnějším a prospěšnějším způsobem.
Nicméně vymizení živočišného druhu vždy může být viditelným signálem změn, k nímž v prostředí dochází. A nesmíme přitom zapomenout, že také homo sapiens, neboli člověk moudrý, je pouze jedním z druhů obývajících planetu a je jen otázka času, kdy na něm bude řada.
Ať si to chceme přiznat nebo ne, dlouhodobě se zvyšující stres ve společnosti, nezřídka vyplývající jen a jen z boje o přístup k ubývajícím zdrojům (platí od rodinného stolu až třeba po konferenci G20), je indikátorem času, který má naše společnost k dispozici. Teoretizujeme o možných změnách klimatu, k nímž vede naše činnost, náš dennodenní zápas o zdroje pro přežití. Teoretizujeme o tání ledovců, změnách v ozónové vrstvě, možných změnách v rozložení produkčních oblastí. To všechno jsou zatím úvahy globálního charakteru, kdy se utěšujeme, že najdeme prostředky, jak jim čelit. Ale řada lidí se již setkala a setkává s konkrétními hrozbami v mikroregionech, kde žijí. Sucho, záplavy, nemoci lidí i hospodářských zvířat, vysychání vodních zdrojů. A konkrétní boj o přežití na mnoha místech již začal. Nedělejme si iluze, že třeba kmenová genocida ve Rwandě nebo nekonečná série vyhlazovacích válek v Kongu, Súdánu nebo ve Středoafrické republice jsou něčím jiným než bojem lidí o přístup ke zdrojům zahaleným v oblacích dýmu sestávajícího se z politických a ideologických frází. Ale nejde jen o Afriku, cožpak neklid na Blízkém východě není v první řadě důsledkem více či méně podprahového zápasu o přístup k ropným zdrojům, na nichž je lidstvo dosud zcela závislé? A to nemluvím o přístup k vodě, která pokud ještě není, tak v nebližší budoucnosti bude, dalším důvodem konfliktů lidských společenství.
A Malthusova teorie či varování Římského klubu v nejsoučasnější praxi? Nebývalá migrace, která zasahuje a ohrožuje civilizaci v Evropě. Zatím se teorie naplnila lokálně. Nepřiznáme-li si však tuto skutečnost a nezačneme-li přijímat opatření nejen ke zvyšování produkce, ale také k hledání limitů našeho populačního růstu, pak nám ani nejvyšší zdi a ostnaté dráty nepomohou od toho, aby našla i globálního naplnění včetně našeho životního prostoru.
Malthus nemohl před 200 lety tušit, jak bude vypadat lidská společnost na počátku 3. milénia. Nastínil však varování, které jsme dlouho nebrali vážně a které ať chceme či ne, ať před ním zavíráme oči sebevíce, se nemůže nenaplnit. Patříme totiž k přírodě stejně jako nosorožec. Nyní jsme pomohli k odchodu nosorožci, přijde chvíle, kdy způsobené změny pomohou k odchodu nám. Přírody totiž nejsou dvě – lidská a zvířecí. Příroda je jen jedna a z vzájemné závislosti jejích součástí a podmíněnosti faktorů života se přes veškerý pokrok nevymaníme
Zatím se můžeme těšit z výhry, že žijeme v té šťastnější části planety, kde naším hlavním problémem je nalézt alespoň občas únikovou cestu ze stresu každodenních lidských střetávání. Přestože zmizení nosorožce tuponosého severního není katastrofou, zůstává dalším kamínkem v řadě událostí a změn, která dříve či později naši situaci nebývale změní. Asi k horšímu.
