Ještě nedávno se většina hlav států objímala s Muamarem Kaddáfím, ale nyní se jeho osoba stala personou non grata. A podle informací, které prosakují na veřejnost z různých mezinárodních zdrojů, byly úspěchy jednotek rebelů zajištěny především na základě „svérázného výkladu“ rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Podobně se postupuje například i v otázce Izraelsko-Palestinského konfliktu, ale i při hodnocení událostí v Sýrii. Dokonce by se chtělo říct, že informační demokracie končí tam, kde končí signál hlavně veřejnoprávních médií, neboť jednostranně přejímají zprávy odjinud.

V posledních dnech vyvolává diskusi hlasování o přijetí Palestinského státu do OSN. Česká vláda opět „nezklamala“ (alespoň v některých věcech, i když stvořila mnohomluvnou, ale těžko realizovatelnou koncepci zahraniční politiky) a zařadila se vzorně za prapor USA a několika dalších zemí. Tento krok však nelze vnímat jen jako pouhou loajalitu k „velkému bratrovi“. OSN byla stvořena právě proto, aby sporné otázky byly řešeny v souladu s mezinárodním právem. A je nepřijatelné, aby stát, jako je Palestina, byl o tuto možnost ochuzen a byl mu statut člena OSN odepírán. Od českého předsednictví EU v roce 2009, které v tomto regionu odstartoval jemně řečeno „velmi nešikovně“ ministr zahraničních věcí K. Schwarzenberg, se pranic nezměnilo na hloubce a šíři humanitární krize a vyostřování Palestinsko-Izraelského konfliktu. Státy, které budou hlasovat proti přijetí Palestiny do OSN, jako by měly na mysli pouze jedno, a to další silové řešení tohoto konfliktu.

I v přístupu k Sýrii, odkud také nedostáváme zcela objektivní zprávy, ale spíše subjektivní názory některých reportérů, dochází k zásadnímu zkreslování informací o situaci v této zemi. A jak jinak - již zaznívají i hlasy o podobném scénáři, jaký byl použit při destabilizaci situace v Libyi (tím nechci nijak obhajovat metody M. Kaddáfího).

Stojíme tak opět na prahu etapy, v níž některé (spíše stále stejné) vojenské mocnosti bezohledně prosazují svoje tzv. národní zájmy. V této souvislosti není bez zajímavosti, že ČR najednou chystá obnovení částečných odvodů branců. Pokud by byl tento krok motivován snahou o zajištění obrany ČR, je zřejmě potřebný, ale není hlavní důvodem spíše jejich využiti i pro další zahraniční mise?

Podle oznámení ministra zahraničních věcí uznala ČR novou vládu Libye. Prý se tak stalo proto, že pan ministr se drží starých principů mezinárodního práva, které za legitimní vládu pokládají toho, kdo ovládá většinu území. Není jasné, z jakých učebnic pan ministr tuto zásadu vyčetl, ale v případě, že by to tak mělo být, měla by vláda České republiky uznat zde spíše suverenitu italských a francouzských ropných společností a velení NATO, které po svržení libyjské vlády tuto zemi ovládly.

KSČM se znepokojením sleduje, jak se v řadě západních metropolí obnovuje koloniální přístup k Africe. Nadužívání síly, která byla letos nasazena ke svržení dvou afrických vlád – v (Republice) Pobřeží slonoviny a Libyi – je spojeno především se změnou politiky Francie, která se z odpůrce Bushovy intervenční politiky sama stala iniciátorem této politiky. Bez zajímavosti není ani výhrůžka prezidenta Sarkozyho na adresu Íránu o možnosti preventivního úderu na tuto zemi. Hrozí, že neokoloniální přístup bude použit i proti Sýrii a Íránu, zatímco Saudská Arábie či Jemen budou i nadále nejbližšími spojenci Washingtonu, Paříže a Londýna, i když jejich režim není o nic demokratičtější. Nemělo by se zapomínat ani na skutečnost, že „libyjskými praktikami“ nedávno vyhrožoval bývalý prezidentský kandidát amerických republikánů John McCain Rusku a Číně.

Připomínáme, že Africká unie a státy, jako Jihoafrická republika, odsuzovaly bombardování Libye letadly NATO. Arogantní ignorování těchto stanovisek a jejich utajování před veřejností nejen podporuje chaos ve světě, ale ukazuje i na krajně nebezpečný, protidemokratický přístup vlády, který ovlivňuje i tón hlavních médií.

KSČM ostře protestuje proti porušování mezinárodního práva, které se již od bombardování Jugoslávie stává samozřejmou praxí NATO. Je smutnou skutečností, že česká vláda, která by měla jednat i s ohledem na tragické zkušenosti s politikou síly užívanou v minulosti vůči našemu národu, toleruje a svým souhlasem i aktivně podporuje porušování mezinárodního práva. A je otázkou, zda vláda nepočítá i s tím, že se ČR bude svou účastí v dalších zahraničních vojenských misích na útocích proti dalším zemím také přímo podílet.