Ústavní soud uvedl, že na rozdíl od garance veřejného ústního jednání nejsou v případě povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku v čl. 96 odst. 2 Ústavy, připouštěny výjimky. Pravidlo veřejného vyhlášení rozsudku je bezvýjimečné a bezpodmínečné. Jde o ústavní imperativ, který platí i pro dovolací řízení u Nejvyššího soudu. V dané věci dokonce Nejvyšší soud jednal úskočně, když ve spise v protokolu uvedl, že byl rozsudek vyhlášen, aniž by však údajné vyhlášení oznámil účastníkům a veřejnosti. Vědom si zmatečnosti takového vyhlášení-nevyhlášení Nejvyšší soud se ve svém vyjádření Ústavnímu soudu tohoto pochybného a zřejmě vůbec neproběhlého vyhlášení nedovolával. Veřejné vyhlášení rozsudku nemůže být podle Ústavního soudu nahrazeno pozdějším zveřejněním rozsudku v databázi Nejvyššího soudu. Veřejné vyhlášení je takové, kdy účastníci řízení, stejně jako veřejnost, jsou o vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni.
Není důvod nedodržovat ústavní povinnosti o vyhlášení rozsudků u Nejvyššího soudu, když obdobné vyhlášení nálezů veřejně nečiní problém Ústavnímu soudu. Není nutné, aby při vyhlášení byl celý senát, stačí předseda senátu. Rovněž oznámení vyhlášení účastníkům není problémem, když musí být v dovolacím řízení zastoupeni advokáty, kterým se doručuje do datové schránky.
Nález dopadá i na špatnou praxi Nejvyššího správního soudu. Ten sice vyhlašuje rozsudky zveřejněním výroku na úřední desce, ale bez toho, aby o tom uvědomil účastníky a bez odůvodnění. Přitom nosné důvody rozhodnutí, které jsou v odůvodnění, jsou podstatnou náležitostí rozsudku. Správná praxe je praxe Ústavního soudu, který rozhoduje zpravidla bez jednání. Vždy však vyhlašuje nález veřejně, což dopředu oznámí účastníkům a informaci též zveřejní na webové stránce soudu.
Předsedové Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu podepsali protipolské prohlášení a vyjádřili své údajné obavy o stav právního státu v Polsku. V Polsku, na rozdíl od Španělska, nejsou političtí vězni a na rozdíl od nás se zde dodržuje ústava. Předsedové nejvyšších soudů dlouhodobě kryli protiústavní praxi, kdy ústavní příkaz o veřejném vyhlášení rozsudků považovali za proklamaci, kterou není třeba respektovat. Tato skutečnost ve spojení s tím, že nevystoupili proti manipulaci trestním řízením, kdy si vrchní státní zastupitelství vybírala, které vhodné soudy rozhodnou o vazbách a odposleších, vedou k závěru, že ne v Polsku, ale u nás je ohrožen právní stát. Na právnických fakultách se vyučuje, že rozsudky musí být vyhlášeny veřejně. Jestliže se něco chce po studentech, není důvod to nechtít po soudcích nejvyšších soudů.
