Orbánova strana u nás bývá obecně deklarována jako protofašistická, nacionalistická a xenofobní formace. Premiér Viktor Orbán zřejmě opravdu není ideálem demokratického politika západního střihu, ale je mužem, který znovu získal důvěru obrovské části maďarského národa. Jeho strana Fidesz patří k váženým součástem Evropské lidové strany, což je hlavní strana Evropského parlamentu v Bruselu. Je zvláštní nerespektovat politickou stranu, která je respektována váženou demokratickou politickou formací, jakou je Evropská lidová strana. Evropské lidovce mohu obviňovat z účelového pragmatismu, ale pokud by shledávali Orbána nebezpečným, jistě by to již dávno řekli. Orbán přitom dává najevo svou jasnou proevropskou orientaci, ale snaží se o korektní ekonomické vztahy také k východním mocnostem – Rusku a Číně. Prostě Orbán děla pragmatickou politiku, o které si myslí, že je v zájmu jeho země a v zájmu její nezávislosti a suverenity.
Ve volbách získal Orbánuv Fidesz se svým koaličním partnerem – křesťanskými demokraty - 49% hlasů a sto třicettři mandátů ve sto devadesáti devíti členném parlamentu. Má tedy i nadále se svým aliančním spojencem dvoutřetinovou ústavní většinu v parlamentu. Ultrapravicová, antiromská a také antisemická strana Jobbik získala 19% hlasů a dvacet šest mandátů. Dvě levicové formace socialistů a bývalých socialistů dostaly souhrnně něco přes 17% hlasů a dvacet devět mandátů. Je to nepříliš důstojný výsledek, zejména u někdejší vládní socialistické strany, která získala jen 12 % hlasů. Stálo by jistě za zvláštní analýzu proč ve třech středoevropských zemích – Polsku, Česku a Maďarsku - došlo k takovému propadu pozice demokratické levice, který vede de facto k její politické marginalizaci. A konečně 7% hlasů získala formace liberálně – ekologického zaměření, což znamená osm mandátů pro ni. Další dva mandáty získaly dvě organizace německé menšiny a jeden mandát hnutí Společně.
Lze tedy říci, že proti silnému a suverénnímu Orbánovi a jeho straně stojí roztříštěná a názorově naprosto rozdělená opozice, která nemůže být takto nikdy jeho relevantní alternativou. Ultranacionalistický Jobbik zřejmě vyčerpal svůj potenciál, který, se zhruba pětinou maďarských voličů, je obdivuhodný. Ale těžko si jej představit jako vůdce maďarské opozice a gravitační pole budoucí alternativní protiorbánovské maďarské vlády. Zdá se, že Orbána by měli brát vážně i ti čeští demokraté a takédemokraté, kteří v něm vidí tu agenta komunistů, tu hlavního evropského xenofoba a vlastně maďarského diktátora. Jakéhosi nového M. Horthyho.
Maďarští socialisté, kteří by, alespoň soudě podle jejich velké minulosti, měli mít politický potenciál být někdy v budoucnu reálnou alternativou k Orbánovi, prostě tu sílu nemají. Nemají ani charismatického lídra ani potřebné finanční a mediální zázemí. Prostě nic co by jim dávalo šanci na úspěšnou soutěž s Orbánem. A samozřejmě tam, kde není politický úspěch, tak v takové straně panují politické spory, které jí sráží ještě hlouběji.
