Osm set šest českých vojáků je toho času na štacích v Afghánistánu, Mali a Iráku a také na Golanských výšinách, Sinaji a v Kosovu. Podle návrhu vlády v demisi by se měl počet vojáků v misích letos zvýšit na necelých jedenáct set, a v příštím roce by to mělo být už téměř dvanáct set vojáků. Výdaje státního rozpočtu na zahraniční vojenské mise by se měly pohybovat přes dvě miliardy korun. Není to možná moc, ale vůbec to není málo. A hlavně je to zbytečné. Zejména je zbytečné, pokud se mají tyto výdaje v příštích letech zvyšovat.

V Afganistánu je naše mise už celkem zcela zbytečná, především poté, co z této země odešli nejvěrnější spojenci Američanů: Britové. Celkem by mě zajímalo, za co a pro co naši vojáci v Afganistánu ještě bojují a kromě značných peněz, které to stojí, si to občas vyžádá i nějaký, zbytečně ztracený, lidský život.

Mise české armády v Mali je zcela skandální od samého počátku. Naši největší a nejvýznamnější evropští spojenci z Aliance, Francouzi a Britové, se v roce 2011 rozhodli v Libyi zničit režim M. Kaddáfího. To se jim, za spoluvinictví Spojených států skutečně podařilo dokonale, což ovšem, po vcelku pomalu se zmírňující diktatuře Kaddáfího, znamenalo propad této země do naprostého chaosu a bezuzdného násilí. Islamisté, kteří byli z Libye vytlačeni, se přesunuli zčásti do Mali a dá se tedy říci, že armáda ČR tak vytahuje horké kaštany z ohně v Mali v zastoupení Francouzů a Britů. Stejně jako Afganistán i Mali jsou zbytečně vyhozené peníze českých daňových poplatníků.

Ve všech průzkumech veřejného mínění, které znám, levicoví voliči dávali vždy v Česku najevo, že jim je proti mysli nejen navyšování vojenských výdajů na zahraniční mise, ale i vojenské mise jako takové. ČSSD však nechává výhrady vůči zahraničním misím na komunistech a na Okamurově SPD. To je z mého hlediska politická chyba. Tedy, vzdávat se jednoho z možných velkých levicových témat ve prospěch politických soupeřů.