Širší souvislosti a kontext
Marrákešskou deklaraci musíme vnímat v širším kontextu dalších strategií a dokumentů, k nimž se partnerské země – včetně České republiky – zavázaly, a které tvoří jeden provázaný celek. Důležitou součástí je například Agenda pro rozvoj 2030. Je pravda, že deklarovaným cílem Rabatského procesu, jehož je Marrákešská deklarace i výše uvedená Agenda 2030 součástí, bylo původně podpořit ekonomiku afrických zemí a odstranit tak základní příčiny migrace.
V současnosti však dochází k jasnému odklonu od tohoto kdysi propagovaného cíle a aktéři, ke kterým se podpisem deklarace přiřadila i Česká republika, se otevřeně přestávají bránit migraci a naopak začínají bez zástěrky vyjevovat, že migrací chtějí legalizovat a napomáhat jí, protože s ní počítají jako se způsobem, jak překlenout demografické změny v Evropě. Před svými občany se však česká vláda z pochopitelných důvodů snaží takový záměr zastírat.
Co je psáno není to, co bylo řečeno
Na webových stránkách ministerstva vnitra se v souvislosti s Marrákešskou konferenci dočteme, že jejími „Hlavními tématy byla podpora zemí západní, střední a severní Afriky v boji proti nelegální migraci, pašování lidí a převaděčství a návraty nelegálních migrantů zpět do těchto afrických zemí.“
Podobně se vyjádřil i Andrej Babiš na tiskové konferenci 9.5.2018:„tzv. Rabatský proces řeší právě zastavení ilegální migrace, posílení těch zastavení toho toku, takže pokud někdo tady rozšiřuje v prostoru věci, že my jsme odsouhlasili nebo něco podepsali, tak znovu ubezpečuji, že je to lež a žádám média, aby tyto lži nešířila.“ „...my bojujeme proti kvótám, bojujeme proti ilegální migraci a pan ministr se určitě k tomu ještě konkrétněji vyjádří, nic nepodepsal a není to nic, že bychom my měli snahu přijímat nějaké ilegální migranty.“
Faktem však zůstává, že dne 2.5. ministr vnitra v demisi za hnutí ANO Lubomír Metnar jménem České republiky podepsal Marrákešskou deklaraci včetně Marrákešského akčního plánu.
Je pravdou, že konference se mimo jiné zmiňovala i o nelegální migraci. Ta však nemá být podle deklarace potírána ve smyslu zastavení příchodu dosud nežádoucích, tedy obecně řečeno ekonomických migrantů, ale tím, že bude pokračující příliv legalizován, ba dokonce podněcován.
Nelegální migrace se v deklaraci objevuje jako samostatný okruh až na posledním místě, poté, co se všechny předešlé okruhy a cíle věnují její regularizaci a usnadňování, posílení bezpečnosti migrantů přiházejících do Evropy, jejich práv, propojováním a posilováním organizací, které budou tyto věci zajišťovat apod.
V úvodu deklarace se jasně připomínají závazky partnerů Rabatského procesu, tedy i České republiky, mimo jiné ty, které vyplývají z Agendy pro rozvoj 2030: „PŘIPOMÍNAJÍCE závazky přijaté partnery v Rabatském procesu v rámci, …. , Agendy pro udržitelný rozvoj do roku 2030 přijaté OSN v roce 2015, v níž se státy zavázaly "nenechat nikoho bez pomoci“.
A o něco níže, v hlavičce Marrákešského akčního plánu 2018‐2020, který je součástí ministrem Metnarem podepsané deklarace, je jasně uvedeno v jakém duchu se všechny plánované aktivity ponesou: „Cílem agendy pro udržitelný rozvoj do roku 2030 je podle bodu 10.7 "Usnadňovat řízenou, bezpečnou a zodpovědnou migraci a mobilitu lidí, zahrnující uplatňování plánovaných a dobře řízených migračních politik".
Andrej Babiš zmiňuje, že se konference věnovala navracení migrantů do zemí původu. O navracení migrantů se v deklaraci skutečně hovoří, ovšem navracení je zde podáváno poněkud jinak, než jak to premiér v demisi prezentuje. Je v podstatě podmiňováno dobrovolností, tedy souhlasem migranta. Text naopak posiluje závazek států držet se principu nenavracení, přičemž tento pojem je v oficiálním českém textu deklarace šikovně ponechán pouze v originálním znění jako „non-refoulement“, což je termín široké veřejnosti méně znám a tedy méně do očí bijící.
Viz úvodní odstavec 5. okruhu deklarace: „Opakují svoji podporu principu non‐refoulement a souhlasí s tím, že přednostním řešením je dobrovolný návrat.“
O tom se ostatně hovoří již v úvodních prioritách deklarace: „1. ... prováděné aktivity budou přispívat k plnému dodržování lidských práv a důstojnosti uprchlíků a migrantů bez ohledu na jejich migrační status”.
Ministerstvo vnitra podpis deklarace hájí tím, že se jedná „o právně nezávazné politické dokumenty, které pro Českou republiku neznamenají přijetí žádných nových závazků v oblasti legální migrace či přijímání migrantů. O něco níže ovšem uvádí, že „naopak text obsahuje nové závazky zúčastněných afrických států v boji proti nelegální migraci....“
Tím ale vlastně říká, že text určité závazky přináší. Nebo snad chce ministerstvo vnitra naznačit, že závaznost smlouvy má určitou sílu vůči straně jedné, tedy africké, a jinou (rozuměj žádnou) vůči druhé, tedy evropské? Dělá si ministerstvo z občanů legraci?
Z toho, jak Andrej Babiš nakládá s fakty a vzhledem k tomu, jak závratné dotace Agrofert z EU čerpá je zřejmé, že se vždy nakonec postaví na stranu Unie a na jeho slova rozhodně nelze spoléhat.
Důsledky
Pokud uvážíme, že lidským právem podle Deklarace OSN je i právo opustit svou zemi a zde se zmiňuje, že tato práva budou dodržována plně a bez ohledu na migrační status, tedy bez ohledu na to, zda jde o uprchlíka, kterému v zemi původu hrozí skutečné nebezpečí, nebo o ekonomického migranta, který jde za pohodlnějším životem, jistě si dovedeme představit, jakým případným postupům a odvoláním proti případnému rozhodnutí o navrácení se zde otevírají vrátka.
Dlouhodobé plánování řízeného přesunu velké části obyvatel Afriky do Evropy také jasně vyplývá z okruhu 3, aktivity 6, kde se v podstatě hovoří o tom, že programy odborné přípravy mladých lidí (v našem kontextu bychom řekli učilišť či škol) v Africe se mají přizpůsobit potřebám evropského pracovního trhu, aby mladí lidé později v Evropě našli snáze uplatnění.
Aktivita 7 stejného okruhu hovoří dokonce o přenositelnosti práv a sociální ochrany migrantů, což je poměrně široká formulace, pod kterou je ale možné si představit např. také přenositelnost práv důchodového zabezpečení apod. V EU se stejný nástroj používá právě pro zvýšení ochoty občanů přesouvat se mezi jednotlivými zeměmi nejen za prací podle potřeb trhu. V každém případě je zde zřejmá snaha o co největší usnadnění přesunu a motivování Afričanů k migraci do Evropy.
Závěry
Bez ohledu na to, že v bezprostřední době Česká republika žádné konkrétní legislativní změny přijmout nemusí, jedná se o deklaraci, která rozhodně není pouhým plácnutím do vody a jejímž podpisem bude argumentováno Evropskou unií či OSN, až budou apelovat na přijetí dalších kroků a opatření.
Jde o závažný příslib, který prozrazuje mnohé o dlouhodobých migračních plánech zmíněných aktérů a který je třeba vidět v souvislosti se změnami v oblasti přerozdělování migrantů, které má přinést Dublin IV. A protože se Dublin IV intenzivně připravuje, je třeba nanejvýš pečlivě zvážit možné dlouhodobé důsledky těchto plánovaných kroků a v tomto světle vnímat i úvahy nad možným opuštěním Evropské unie. Právě zde je ona červená linie, ze kterou není možné ustoupit.
