Nestabilní vlády

Průměrná životnost vlády je 1 rok a 8 měsíců. Od roku 1992, kdy bylo zavedeno čtyřleté poslanecké volební období a na něj navázané funkční období vlády, se vystřídalo 15 vlád – první vláda Václava Kaluse 1992-96, druhá vláda Václava Klause 1996-98, vláda Josefa Tošovského 1998, Miloše Zemana 1998-2002, Vladimíra Špidly 2002-04, Stanislava Grosse 2004-05, Jiřího Paroubka 2005-06, první vláda Mirka Topolánka 2006-07, druhá vláda Mirka Topolánka 2007-09, Jana Fischera 2009-10, Petra Nečase 2010-13, Jiřího Rusnoka 2013-14, Bohuslava Sobotky 2014-17, první vláda Andreje Babiše 2017-18 a druhá vláda Andreje Babiše od 2018. Jen tři vlády vládly ústavou předpokládané 4 roky – první vláda Václava Klause, Miloše Zemana a Bohuslava Sobotky.

Petr Fiala vidí jediné řešení ve změně volebního systému s cílem vytvářet stabilnější vlády: „Pokud to neuděláme… nedivme se a nepohoršujme se nad tím, jak vypadá výkon politiky (vládní i parlamentní), protože ve stávajícím systému se to o mnoho lépe prostě dělat nedá.“(Politika, jaká nemá být. Brno 2010, s. 28, 48).

Prezident Václav Klaus uvedl: „Nikoli zneužívání moci, ale slabé vládnutí se stalo hlavním problémem české politiky posledních více než patnácti let… Kamenem úrazu je také volební systém, který k existenci slabých vlád přispívá…. Systém poměrného zastoupení vytváří křehké a politicky heterogenní koalice, které jsou vystaveny permanentním krizím… Zásadní negativum vnesl do našeho politického systému stávající volební zákon. Smyslem volebního zákona by mělo být to, aby volby umožňovaly – vedle reprezentace zájmů voličů – také relativně snadný vznik zřetelné vládní většiny, bezproblémové sestavení vlády a její jasný mandát řídit zemi. V pravidelně se opakujících vládních krizích se k nim sice politici utíkají jako ke správnému řešení, ale to nové volby nepřinášejí. Jejich výsledkem je pouze opakování starého scénáře – minimální nebo vnitřně rozpolcená většina pro nesourodou tří- a vícečlennou koalici parlamentních stran, slabá vláda s nesourodým kompromisním programem, který není schopna pro vnitřní spory realizovat, a po sérii skandálů a rozmíšek nová vládní krize a prohloubení agónie vládnutí.“ (Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí. Praha 2013, s. 95, 96, 160-161).

První opoziční smlouva

Opoziční smlouva byla pokusem o stabilizaci vlády dohodou nejsilnější vládní strany s nejsilnější stranou opoziční. Opoziční smlouva měla předchůdce v době první Československé republiky, kde vznikl institut Pětky. Kdy pět nejvýznamnějších stran držících státní ideu demokratického Československa spolupracovalo – sociální demokraté, socialisté, lidovci, agrárníci, národní demokraté.

Poprvé došlo k opoziční smlouvě mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1996, kdy se pod patronací prezidenta Václava Havla domluvila důvěra menšinové druhé vládě Václava Klause s účastí lidovců. Nejsilnější opoziční klub sociálních demokratů opustil při hlasování o důvěře vládě Poslaneckou sněmovnu, snížil nutný počet hlasů pro získání důvěry a pravicová vláda jmenovaná Václavem Havlem tak získala parlamentní důvěru. Za to opoziční sociální demokracie získala post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana a předsedy jejího Rozpočtového výboru pro Jozefa Wagnera. První opoziční smlouva nebyla psaná.

Druhá opoziční smlouva

Druhá opoziční smlouva vznikla v létě 1998 bez účasti prezidenta Havla. Byla písemná a veřejná a vyprodukovala stabilní vládu jednobarevnou. Navíc obsahovala koncepční snahu stabilizovat vlády.

Volby mají několik funkcí. Nejdůležitější funkcí je legitimizace držitele moci a prostředek výběru mocenské elity. Z tohoto pohledu je zdůraznění funkčnosti vlády přednější než věrné zobrazení společnosti v parlamentu. To se nikdy nepovede ani při důsledném poměrném systému, neboť ani ten nezajistí přesnou míru zastoupení mužů, žen, věkových a profesních skupin, menšin národních, sexuálních aj. Jestliže někdo není spokojen s politickým systémem a chce jej změnit v rámci demokracie, musí přistoupit ke změně systému volebního do Poslanecké sněmovny z poměrného na většinový nebo v rámci poměrného systému zavést výrazné většinové prvky.

Význam druhé opoziční smlouvy z roku 1998 spočívá v tom, že její hlavní tvůrci Václav Klaus a Miloš Zeman chtěli zachovat systém parlamentní demokracie založené na politických stranách s tím, že nastaví parametry volebního systému tak, aby vítěz voleb mohl vytvořit vládu sám nebo s jedním malým koaličním partnerem. Protože zavedení většinového volebního systému do Poslanecké sněmovny vyžadovalo změnu ústavy, bylo zvoleno posílení většinových prvků v poměrném volebním systému do Poslanecké sněmovny.

Zásah Ústavního soudu

Proti volební reformě se postavil prezident Václav Havel, který se opíral o malé politické strany a věděl, že síla prezidenta roste se slabostí vlády. Na jeho návrh ji zrušil Ústavní soud, neboť zavedení výrazných většinových prvků do poměrného volebního systému hodnotil za rozporné s ústavní úpravou voleb do Poslanecké sněmovny jako voleb dle poměrného systému. Pro budoucno je volební reformu parlamentních voleb možno provést jen změnou Ústavy, která zruší ústavní požadavek poměrnosti voleb poslanců. Nebude-li provedena, bude náš politický systém fungovat jako dosud. Většinou bude produkovat slabé koaliční vlády. Přičemž jiná reakce na nestabilitu politického systému - vznik podnikatelských stran oligarchů dlouhodobou stabilitu nepřinese.

Závěrem

Je odpovědnost Václava Havla, Petra Pitharta, soudců Ústavního soudu a jiných odpůrců volební reformy za to, jak politický systém dnes funguje, i za vliv podnikatelů-oligarchů v politice. Pokus o stabilizaci našich vlád, změnu volebního systému a zavedení nedeficitního hospodaření státu zaslouží ocenění. Pokus, který vytvořili premiéři a pozdější prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman.