Ovšem k tomu obviněný potřebuje advokáta a tak podávají ústavní stížnosti na vazbu obvinění, kteří na to mají. Obdobné případy chudších osob ve vazbě nikdo neřeší. Nejsou schopni zajistit rodinu, natož platit advokáta. Přitom vazebně stíhaný musí mít obhájce. Nemá-li na něj, platí jej stát. Ústavní stížnost však není součástí úzce pojaté trestní obhajoby placené státem. Fakticky jde o součást hájení obviněného, ale formálně nejde o obhajobu v trestním řízení.
Pakliže před touto nespravedlností nechceme zavírat oči, měla by být v rámci obhajoby nemajetných hrazena jedna ústavní stížnost, pokud délka vazby překročí dvě třetiny zákonem povolené délky, nejméně 1 rok. Vždy by měla být ústavní stížnost honorována, když vazba překročí zákonem přípustnou délku vazby. To nastane, když policie a státní zastupitelství rozdělí stíhání téže osoby do několika samostatných řízení, postupně je uvalována vazba a v každém řízení běží nová lhůta. Tento postup čerpající z totalitní praxe před rokem 1989 užívá Vrchní státní zastupitelství v Olomouci s posvěcením Městského a Krajského soudu v Brně.
Nebude-li ústavní stížnost přístupná pro lidi dlouhodobě zavřené, protože nemají peníze, nejsme právním státem. Je jednoduší kritizovat právní stát v Polsku, ale správnější je napravovat jeho vady u nás.
Související text: Ústavní soud proti chudým