Článek však měl v sobě ještě jednu podstatu – ukázat slovo socialismus v co nejhorším světle. Na onom táboře, kde probíhalo čtyřdenní retro, se všichni museli zdravit čest práci, soudruhu a soudružko. Všude byly vlajky Sovětského svazu a různé nápisy typu Se SSSR na věčné časy atd. Jenže není retro jako retro
Vzhledem k tomu, že se blíží výročí 21. srpna 1968, tak se v médiích objevují snahy očernit tehdejší dobu do co největších rozměrů. Pedagogové se snaží studentům říkat jen negativní věci. Mezi ně patří třeba existence obchodů Tuzex nebo to, že lidé nesměli mít oblečení ze Západu (nevím, kde tohle vzali, ale to je podřadné). Když se však podíváme na onen rok 1982, tak zjistíme, že v Evropě eskaluje studená válka rozmístěním raket Pershing v tehdejším Západním Německu a také SS-22 na straně druhé, například v tehdejší ČSSR.
Takhle je potřeba vnímat onu dobu, která byla v onom kempu jen zkratkovitě a neúplně představena. Dle mého názoru se jedná o experiment, který má za úkol devalvovat slovo socialismus jako takové. Ostatně v samotném názvu článku je řečeno, že si studenti zkusili několik dní žít v socialismu. Abychom to uvedli na pravou míru, tak si zkusili žít jako v roce 1982, kdy zde fungoval socialismus sovětského typu, který se koncem 80. let 20. století historický vyčerpá, nebo lépe řečeno selže. Z toho plyne, že není socialismus jako socialismus. S tím úzce souvisí i fakt, že se dnes čím dál více zkresluje ona doba z důvodu obhájení existence současného kapitalistického systému, který je postaven na individualitě. Ostatně studenti si prý stěžovali, že za čtyři dny jim byla omezena individualita. Právě socialismus sovětského typu snižoval individualitu a dával důraz na kolektivnost. Jenže pokud je jednoho i druhého příliš, tak nastává problém. Když je společnost hodně svazována, tak ve finále začne být volání po osobních svobodách. Pokud je individuální svobody přes míru, tak začne volání po kolektivních jistotách (tento jev nazývám dvojitým paradoxem).
Studenti se prý shodli na tom, že byl pro ně kurz poučný a že by v době, ve které vyrůstali jejich rodiče, žít rozhodně nechtěli. Tak tomuhle říkám vyjádření šité na míru účelovosti. Každá doba má své výhody i nevýhody, a tak je potřeba k tomu přistupovat. Co je však nejhorší, tak studentům chybí srovnání. Musí si na misku vah dát klady i zápory. Pokud tohle neudělají, tak se jedná o účelovost. Ostatně, proč se nepořádají takovéto věci například k období první republiky, a neukáže se, jak to bylo například po Velké hospodářské krizi? Jaká byla bída. Nemusíme ale chodit moc daleko. Stačí, když se takový retro tábor udělá k první polovině 90. let 20. století. To by se sice nikdo nezdravil: soudružko a soudruhu, ale měl by problém sehnat práci a žil by také často v chudobě, kdy by musel obracet každou korunu. Tohle se ale dělat nechce, protože je mnohem jednodušší ukázat na tehdejší dobu jako na tu nejhorší v naší historii.
Ještě dovětek k výrazu »čest práci«. Zajímalo by mě, zda studentům a studentkám bylo na táboře vysvětleno, odkud tento výraz pochází a co vyjadřuje. Předpokládám, že asi nebylo. Tento výraz pochází od dělníků, kteří pracovali u Bati ve Zlíně, a posléze zlidověl jako pozdrav práci a její úctě. Sice byl tento výraz až moc často používán, ale taková už prostě byla doba.
Možná se ptáte, zda bych onu dobu chtěl zažít také. Na tohle nelze objektivně odpovědět, protože jsem rád, jakou dobu zažívám celkově – s jejími pozitivy i negativy. Jedno ale mohu říci určitě: doba, která byla v 80. letech 20. století, byla asi tou nejlepší dobou ze všech. Bylo to období lásky, míru, klidu, ale i vojenské vyrovnanosti ve vztahu USA – SSSR, svět byl bezpečnější. Nicméně každý máme na prožitou dobu svůj osobní názor a pohled. I vy můžete mít jiný, klidně opačný i negativní. To už je úděl dějinného vývoje.
