Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Já jsem se rozhodla, že vystoupím v rámci tohoto bodu, abych připomněla Poslanecké sněmovně, že tématem migrace jsme se v minulosti zabývali několikrát a bylo to již v roce 2015, v roce 2016. Přijali jsme poměrně silná, vážná usnesení, která byla určitě oporou pro tehdejší vládu a věřím, že i pro vládu budoucí. Připomenu, že jsme odmítli ty trvalé kvóty přerozdělování migrantů.
Takže to, že se dnes tímto tématem zabýváme, není poprvé, ale je dobře, že se jím zabýváme. Ostatně důležitou pozici k tomu, jak se ten bod jmenuje, Informace vlády o postoji České republiky ke globálnímu paktu o migraci, zde přednesl můj kolega Jan Skopeček. Já jsem využila té příležitosti, že tak jak jsem pochopila, v rámci jednání o programu schůze vznikla kompromisní dohoda o tom, že v rámci tohoto bodu také se budeme zabývat otázkou, která pro někoho je více, pro někoho méně citlivá, pro někoho více, pro někoho méně aktuální, a to jest výrok předsedy vlády Andreje Babiše o otázce přijetí, možného přijetí padesáti sirotků, dětí bez doprovodu, do péče českého státu. Jeho absolutní odmítnutí slovy "proč bychom je přijímali", cituji, "proč bychom je přijímali, máme sirotky i u nás, které musíme připravit na vstup do života" si myslím, že vzbudilo pozornost české veřejnosti, a proto já k tomuto bodu, který je tak nějak propojený jednak tím hlavním tématem, ale také tímto, se k němu chci vyjádřit.
Chci připomenout, že jsme bohatou společností, patříme mezi nejlépe ekonomicky prosperující státy světa. Není možné, abychom řekli, že bohatá demokratická, svobodná společnost, společnost matek a otců, není připravena se postarat o padesát dětí, které nemají rodiče. Mně se zdá, že to je základní otázkou vůbec toho, zda společnost má před sebou nějakou budoucnost, jestliže odmítne základní lidskou pomoc, pomoc tomu nejbezbrannějšímu tvoru, tedy pomoc dětem. Proto se k tomu vyjadřuji a chci připomenout, že Česká republika také má co vracet. V minulosti, v roce 1938 - ty osmičkové roky zde byly připomínány, ale já připomenu jednu důležitou souvislost, dnes zde již byla zmíněna - v roce 1938 v prosinci přijíždí do Prahy bankovní úředník z Londýna Nicolas Winton, kterého by vůbec nemuselo trápit, co se odehrává v tehdejším Československu, kdy už nastupuje celá ta protižidovská agenda, nastupují nacisté. Přijíždí tento bankovní úředník a výsledkem jeho půlleté práce v tehdejším Československu je záchrana 669 převážně židovských dětí. Dostal je z republiky, na kterou už padalo to nacistické jho, dostal je z republiky pomocí osmi transportů. Ten poslední transport, který byl určen na 1. září roku 1939 a měl zachránit dalších 250 dětí, bohužel neodjel. Vypukla druhá světová válka a vesměs všechny tyto děti skončily v plynových komorách, tak jako většina rodičů z těch 669 zachráněných předtím.
Velká Británie v sobě jako jedna z mála zemí našla tehdy sílu přijmout tyto děti a postarat se o ně a dát jim šanci do života. Připomenu vám, že na základě této skutečnosti, těchto historických faktů vznikl školský program, který probíhá dodnes mezi žáky a studenty našich škol. Opírá se o práci řady českých dokumentaristů, řady českých filmařů, kteří natočili o životě Nicholase Wintona jeho životní příběh, a tím zprostředkovali jeho práci, jeho vztah k dětem, jeho péči o základní lidské hodnoty předávají nejmladší generaci naší společnosti.
Jestliže se bavíme o otázkách základních, které tvoří fundament humanistického pohledu, tak já chci připomenout, že právě žáci a studenti již v roce 2011 - 2012 zorganizovali petici v České republice, a jejím cílem mělo být, aby Nicholas Winton byl navržen pro Nobelův výbor na ocenění nosilte Nobelovy ceny za mír.
Byli to právě studenti, ta petice měla asi 213 tisíc podpisů, 213 tisíc podpisů, kolem roku 2010 se pohybujeme. Z toho 133 tisíc bylo podpisů žáků a studentů právě na základě vzdělávacího programu, a ten osud člověka, který zachránil z téměř beznadějné situace 669 dětí, je inspiroval k tomu, aby si sestavili svůj žebříček hodnot a podívali se na to, co je také jejich úkolem, jak oni chtějí budovat společnost, ve které budou žít.
Sir Nicholas Winton dostal od prezidenta Havla v roce 1998 řád Tomáše Garrigue Masaryka, poté byl v roce 2002 povýšen anglickou královnou do šlechtického stavu. V roce 2014, myslím, to byl prezident Miloš Zeman, který udělil Nicholasi Wintonovi nejvyšší československé ocenění, Řád Bílého lva, právě proto, že zachránil z beznadějné situace téměř 700 dětí.
A my se tady bavíme o tom, jestli v době, která je pro nás jako pro Českou republiku bezpečná, kdy jsme ekonomicky silní, my se opravdu vážně jsme schopni bavit o tom, že se neumíme postarat o 50 dětí? Že nemáme dostatek peněz ve státní pokladně? Dostatek altruismu, dostatek schopnosti vnímat to, co je základní hodnotou lidské společnosti?
Mně to přijde něco, co nemohu přijmout, proti čemu se chci tady velmi silně ohradit. Nechci používat silných slov, ale musím závěrem říci, že jestliže v roce 1938 přišel Brit do České republiky, který řekl, zachráním odtud děti, a zachránil jich 669, tak mně přijde tragicky smutné, že v roce 2018 je zde Slovák předseda vlády, který říká, že o 50 dětí se naše země postarat nemůže.
