Překvapil vás výsledek voleb?
Výsledek voleb
mě nepřekvapil. Masivní vítězství hnutí ANO bylo, i vzhledem
k avizovaným 130 milionům investovaným do předvolební kampaně,
očekávatelné. To, že voliči vystaví ČSSD účet za kolaboraci s komunisty
a hnutím ANO na vládní úrovni, také. Překvapení pro někoho může být
úspěch hnutí ProOlomouc. Lidé, stojící za tímto hnutím, však celé minulé
volební období usilovně pracovali, a tak si svůj úspěch zasloužili.
Ostatní strany zůstaly více či méně na svém.
Mrzí mě, že naše strana
Soukromníků nedokázala v Olomouci oslovit dostatečný počet voličů
a možná i díky efektu "malé" strany skončila v poli poražených.
Celorepublikově jsme však zaznamenali nárůst ze čtrnácti zastupitelů
po volbách v roce 2014 na sto dva zastupitele v roce 2018 a ve čtyřech
městech jsme volby dokonce vyhráli. Je tedy na místě našim voličům
poděkovat, ujistit je, že nadále pokračujeme v práci, požádat je o pomoc
při práci mezi volbami a důvěru v nadcházejících volbách.
Před volbami jste říkal, že váš hlavní cíl je boj proti
bolševizaci. Těmi bolševiky ale nemyslíte jen komunisty, kteří získali
jen dva mandáty...
V tomto ohledu jsem velmi spokojen. Naše
hlavní myšlenka "debolševizace" politiky našla odezvu u voličů a díky
jejich hlasům se podařilo komunisty a s nimi kolaborující ČSSD odsunout
na hranici volitelnosti. Je pochopitelně mrzuté, že voliči se zatím
přesunuli pouze k ANO, tedy další bolševické partaji vedené tím
"nejlepším" komunistickým produktem, jak se o Andreji Babišovi vyjádřil
šéf KSČM Vojtěch Filip. Společnost jako celek je tedy stále nezdravě
vychýlena nalevo a pro naši budoucnost to není dobré. Budeme nadále naše
občany přesvědčovat o tom, že je pro ně výhodnější se o sebe, své
peníze, rodinu i okolí postarat sami a nespoléhat se na velitelskou ruku
státu. Je to cesta složitá, protože zcela pochopitelně vyžaduje
od voličů velkou dávku sebedůvěry a pochopitelně zodpovědnosti.
Dle našeho názoru, pokud nechceme jít řeckou či venezuelskou cestou,
je to však cesta jediná možná.
Co říkáte na koalici, která v Olomouci vznikla?
Strany
dostaly mimořádnou příležitost si uspořádat řízení magistrátu podle
svých volebních programů. Bohužel tuto šanci nevyužily, nebo se jí
zalekly. Například ANO mělo po své masivní kampani volající po změně
a odstavení "tradičních" stran naprosto jedinečnou příležitost k zásadní
změně vládnoucí koalice. Hnutí ProOlomouc a Piráti byli ideálními
programovými partnery. Obě strany jsou stejně levicové a taktéž volaly
po zásadní změně. Jak se však zdá, tak tato změna by pro ANO byla
až příliš zásadní. Proto při vyjednávání položilo neakceptovatelnou
podmínku obsazení pozice primátora a zároveň většiny v radě. Tím pádem
by se partnerské subjekty staly pouze koaliční kosmetickou ozdobou,
s čímž pochopitelně nemohly souhlasit. ANO najednou dalo přednost
koalici, ve které většinu v radě nemá. Změny tudíž zřetelně nebudou
tak zásadní. Klidně bych si tipl, že kromě ukončení pár trafik
pro beneficienty ČSSD žádné. Výsledkem je, že tradiční vazby zůstanou
zachovány. ANO si prostě vymění pozici s ČSSD a můžeme v klidu
pokračovat.
Třicet procent při účasti necelých čtyřicet procent znamená,
že ANO volí zhruba deset lidí ze sta. Nejde nějak aktivizovat těch
šedesát, kteří k volbám vůbec nešli?
Nikdy k volbám nepůjdou
všichni lidé. Existuje pro to spousta důvodů. Politici by si ale měli
všímat zcela legitimního názoru "vždyť to nemá smysl". V tomto názoru
se odráží deziluze z toho, jakým způsobem politici naloží s hlasy, které
dostaly k dispozici. Olomouc, několik posledních volebních období,
je toho pěkným příkladem. Volební programy jsou neslané, nemastné
a nekonfliktní. Nikdo před volbami neřekne jasné limity
pro to, co je ochoten podpořit a co ne. Volič si tudíž vybírá spíše
podle jakýchsi dojmů než podle skutečných programů. Politici
si po volbách z programů mohou vybrat cokoli, aby se trefili do vkusu
těch, kterým se trefit chtějí. Nesouhlasím s tím, že po volbách
je základním úkolem politiků za každou cenu dohodnout koalici, v níž
budou sedět na teplých místech. Jejich úkolem je, aby hájili zájmy svých
voličů. Tento úkol se dá, jak nám ukazuje hnutí ProOlomouc, velmi dobře
plnit i z opozičních lavic.
Je to odporné. Jediné, co si v tu chvíli může člověk přát, je to, aby paměť voliče nebyla krátká, aby si svoji chybu při příštích volbách pamatoval, ale zároveň aby také přišel k volbám. Někdy mám dojem, že znechucování voličů tak, aby nepřišli k volbám, je cílená strategie. Nakonec k volbám pod rouškou demokracie přijdou jenom ti kmotři a ti si zvolí podle toho, jak moc jim politici půjdou na ruku.
Povolební vyjednávání prostě neodráží skutečnou náladu ve společnosti. V diskuzích jsem zaslechl názor, že volič by to měl chápat, že se jedná o normální postup. Nemyslím si to. Volič velmi dobře chápe. Velmi dobře ví, co volil. Bohužel škála výrazových prostředků, které má ve volbách k dispozici, je velmi omezená. Volič má pouze jeden hlas! Ten, kdo to nechápe, ať již svou nedostatečností či záměrně, je politik. Politici musí výsledky voleb zkoumat daleko podrobněji, v širších souvislostech a bez klapek na očích. Potom možná zjistí, že voliči některým stranám nedali hlasy proto, aby se účastnili levicové koalice, ale aby je podpořili při budování pravicového bloku bránícímu levicové expanzi.
Nemá smysl se proti tomu, co nazýváte bolševizací, spojit? Napříč spektrem?
To
určitě smysl má a snažíme se o to. Zatím ale nejsou tyto snahy příliš
úspěšné. Řekl bych, že osobní zájmy převládají nad dlouhodobější vizí
pravicové a hlavně svobodné společnosti. Ono sjednocení společnosti
pod praporem "všeci kradnů", já to za vás vyřeším a ještě vám dám pivo
a guláš, je daleko lákavější než nabídnout svobodu, ale vyžadovat osobní
zodpovědnost.
Co chystáte dál?
Čekají nás Eurovolby. To je sice
kampaň řízená vesměs z centrální kanceláře, ale osobní účast našich
členů na kontaktní kampani bude určitě nezbytná. Za dva roky to budou
volby do krajských zastupitelstev a senátní volby v obvodu Olomouc
- venkov. Stále se tedy něco děje, stále je co dělat.
Má to pořád smysl?
Samozřejmě. Každý z nás touží
po svobodě. Překážkou k jejímu dosažení může být lenost něco
pro ni udělat a převzít za své jednání osobní zodpovědnost. Jsem
ale přesvědčen, že si čím dál víc spoluobčanů uvědomuje nesmyslnost
a rozsah útlaku, kterému nás stát a další "oficiální" struktury
vystavují. Jedině aktivním prosazováním vize společnosti, ve které
budeme o maximu svých potřeb rozhodovat sami, bez škodlivého zasahování
veřejné správy a různých levicových dobrodějů, můžeme dojít k tomu,
aby se člověk rozhodoval svobodně bez neustálé obavy, že dělá něco
špatně. A to je náš cíl, to má smysl...