Brněnský strojírenský veletrh je ve svém 53. ročníku nejvýznamnějším průmyslovým, technickým veletrhem nejen u nás, ale i v celém regionu střední Evropy. Staví na tradici českého strojírenství a zpracovatelského průmyslu. Svým významem a rozsahem představuje „vlajkovou loď“ našeho strojírenského průmyslu i celé české ekonomiky, i když je to veletrh mezinárodní, neboť jedna třetina vystavovatelů přichází ze zahraničí.
I když ve světě i u nás sílí obavy z vývoje ekonomické konjunktury a z další možné krize, dobrou zprávou je to, že je letošní brněnský veletrh vyprodaný a že by se sem více firem nevešlo. Naznačuje to, že vystavující firmy nevidí dnešní a budoucí ekonomický vývoj tak pesimisticky, jak bývá prezentováno poplašnými zprávami v médiích. Zajímavá je i struktura vystavovatelů. Z celkového počtu zhruba 1600 je více než 500 vystavovatelů ze zahraničí, a to z 23 zemí světa. Největší zahraniční účast má Německo, následuje Slovensko a těsně za Itálií Rakousko, čili naši sousedé. Jen Polsko by se mělo „polepšit“.
Průmyslová výroba u nás podle posledních dat meziročně vzrostla jen o 4,4%, i když po očištění od vlivu menšího počtu pracovních dnů v červenci to bylo o 6,8%. Není to sice vysoké číslo (a trochu nás tato data zklamala), ale protože průmysl u nás dnes vytváří skoro 40% domácího produktu, při růstu HDP o 2,2% to znamená, že průmysl přesto roste rychleji než ostatní složky tvorby našeho HDP.
Jako vysoce otevřenou ekonomiku nás zajímá vývoj ve světě, zejména v Evropě a v eurozóně. I jako nečlenové eurozóny pozorujeme s velkou obavou její problémy, které byly dávno zřejmé a v podstatě nevyhnutelné, protože to byl od samotného počátku chybný projekt. Vytvoření společné evropské měny nebylo v žádném případě ekonomickou nutností a, jak dostatečně ukazuje realita posledních let, nebylo ani prozíravým krokem. Mnozí jsme to věděli dávno před vznikem eura a není to pro nás žádné překvapení.
Euro bylo vždy projektem politickým a my z éry komunismu dobře víme, že když politika diktuje ekonomiku, je to vždycky špatně. Ani teď to nemohlo dopadnout jinak.
Tento zbytečný politický projekt navíc vznikl jako vedlejší či doplňkový projekt evropské „soziale Marktwirtschaft“, tedy opět politicky vytvořené „sociálně-tržní ekonomiky“, která nás dovedla k malé evropské výkonnosti a tím – při neklesající nárokovosti obyvatel Evropy – k dnešním dluhům. Je to takto jednoduché. Tento řetězec příčin a následků ekonomie vysvětlila již dávno, ale politici tuto vědní disciplínu neposlouchali, resp. ji nevěřili.
Tento řetězec je třeba – nejen symbolicky – přeseknout. Je třeba provést radikální systémovou změnu na straně jedné i několik rychlých a viditelných signálních jednotlivostí na straně druhé.
Jednou z těch jednotlivostí by mohlo například být důsledné a nekompromisní řešení řeckého problému místo odsouvání jeho řešení do budoucna, neboť to má výrazně destabilizující efekt, a to i v zemích daleko od Řecka. Nedávno jsem objevil, že si Adam Smith v roce 1776 v závěrečné kapitole svého Bohatství národů všiml empirického faktu, že se dluhy států splácejí jen málokdy a reagoval na to velmi jasnou formulací: „když se stane nezbytným, aby stát vyhlásil bankrot, pak je férový, otevřený a veřejně přiznaný bankrot opatřením, které je nejméně nečestné vůči dlužníkovi a nejméně bolestivé pro věřitele“. To je výrok starý 235 let, ale stále platný a aplikovatelný.
Mohu jen doufat, že – až se zde zase za rok setkáme – už aspoň něco z těchto nezbytných kroků bude v Evropě zrealizováno. A že se mezitím naše vládní koalice umoudří a konečně se skutečně – nikoli pouze proklamativně – stane koalicí rozpočtové odpovědnosti a koalicí skutečně reformních opatření, nikoli koalicí nedůsledných, polovičatých řešení. A že si i naše vládní opozice uvědomí, že jsou některá opatření nezbytná svým směřováním, jakkoli se jí mohou nelíbit některé jejich jednotlivosti.
Věřím, že je návštěva brněnského strojírenského veletrhu dobrou inspirací o tomto všem přemýšlet.
Václav Klaus, Rotunda pavilonu A, Brněnské výstavy a veletrhy, Brno, 3. října 2011
