Demokracie není garantem správného řízení věcí veřejných, není také zárukou, že ve veřejném prostoru vždy zvítězí ta nejpravdivější pravda, že o všechny bude postaráno, všichni budou správně ohodnoceni a všichni po zásluze potrestáni. A jelikož jsme lidé s chybami, i v demokracii se chyby najdou.
Nebezpečně je zde připravován základ či půda pro další totalitní vládu v naší historii. Nemusí to být ta dnešní či příští, avšak míra regulací, sledování, sběru informací, přerozdělování a víra v dobrodiní politiků nepřinese nic jiného než prostor pro rychlý převrat, tak jako se nejen nám v historii již stalo.
Nevzdávejme se lehkomyslně naší suverenity a samostatnosti, za které naši předci bojovali a umírali. Braňme republikánské zřízení, parlamentní demokracii založenou na dělbě moci a její kontrole a odpovědnosti voličů, nepreferujme lidská práva, ale bojujme za naše občanská práva. Uvědomme si, že by bylo pouze začátkem konce nechat „ministerstvo pravdy“ cenzurovat internet a potlačovat tak svobodu slova za cílem ochránit nás před jakousi uměle vytvořenou informační válkou, jež není nic jiného než výměna názorů. Na druhé straně se však nenechme zmást vyvolávání veřejnoprávních médií o nemožnosti jejich privatizace z důvodu ohrožení svobody a demokracie.
Demokracie, svoboda jednotlivce a jeho občanských práv, soukromé vlastnictví, volný trh a kapitalismus jsou těmi, jež bychom měli bránit.
Do dnešní situace jsme se dostali tím, že k těmto slovům jsme začali dávat změkčující či diskreditující přívlastky. Domnívali jsme se, že s lety 1989-1991 ke změně došlo a že byla provedena navždy. To jsme se však mýlili. Navíc došlo nejen s novými generacemi a Schengenským prostorem k jistému posunu světovosti. Vše zahraniční je to pozitivní, to domácí je negativní, řekli jsme si. Začali jsme slepě kopírovat životní styly západních zemí, především pak jejich zákony a nařízení. Když oni to tam mají, tak my také. Ve velkém je preferováno mylné pochopení svobody vyjádřené rovnicí „cestování = svoboda“. Přestali jsme bránit náš stát, jehož jsme součástí. Mysleme nejen v tento den na naši státnost s hrdostí.
Tohoto listopadu budeme oslavovat 29 let od Sametové revoluce. Téměř půl století trvání komunismu se tehdy zhroutilo, během dané doby zažili naši občané centrálně plánovanou ekonomiku, jenž nemotivovalo k žádnému úsilí či individuální seberealizace, až na tu stranickou. Všichni se přesvědčili, že daný systém nefunguje, ekonomicky zaostává a vedoucí politický aparát ničí jednotlivé lidské životy.
Ani po těchto třiceti letech však nejsme schopni diskuze o daném komunismu, nejsme schopni akceptovat, že komunismus a jeho těžká a dlouhá nadvláda byla součástí naší historie, našich životů. V nynější době komunismus ve stejné podobě není hrozbou, KSČM je vyčpělá politická strana, která postupně putuje ke svému konci.
Objevily se však na politické scéně takové strany, které slavnou KSČM předčí ve svých sociálně inženýrských pokusech na nás občanech.
Před těmito stranami a jednotlivými osobnostmi buďme na pozoru. Přestrojují se do kabátů spásných andělů a tzv. liberálních demokratů srdnatě bojujících za svobodu a dobro našich životů. Chtějí nás chránit před samotnou naší aktivitou, ať se týká jakékoli stránky našeho života.
Pokusme se býti více aktivními, řešit své vlastní problémy a nespoléhat se na to, že je za nás vyřeší někdo jiný. Nevěřme ve zdánlivě jednoduchá řešení, které nám nabízejí za cíl konání vyššího dobra, veřejného zájmu, veřejného zdraví a jím podobné. Nic takového neexistuje, existuje pouze dobro, zájem a zdraví jednotlivce.
Přestaňme se domnívat, že zde existuje dobroděj, který vyřeší všechny naše potíže. Žádný člověk nemá tuto schopnost. Nechtějme po politicích, aby nás vedli za ruku při každém našem kroku, rozhodnutí. Zbavíme se tím jinak naší svobody a naší suverenity, jenž v dnešní den oslavujeme.
Pravicové strany nesmí zapomenout na společný cíl, který v dnešní nelehké době mají. Tím je prosperita naší země, jenž spatřujeme ve svobodě jednotlivce a volném trhu. Měli by se také tyto pravicové strany a pravicoví politikové oprostit od nepodstatných a okrajových témat a sporů jenž znemožňují spolupráci na výše jmenovaném cíli.
Podobně tak vznikl Československý stát – přes velké rozdílné pohledy na svět tehdejších politických stran (a dalšími vnitřními výzvami – pohraniční německá menšina, Podkarpatská Rus, a další) se politické síly shodly na společném cíli společného státu.
Nechť o tom přemýšlíme všichni, diskutujme spolu o naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti stejným postojem jako zastával TGM, tedy bez hrubnutí politiky a bez politické korektnosti:
„… musím trpělivě dokazovat, že jeho cesta je z těch a těch důvodů chybná.“ (str. 70, Hovory s T. G. Masarykem)
Nemohu se nedotknout ekonomického tématu. Stále slýcháme, jak volný trh selhává a je potřeba státních zásahů pro vyšší dobro. Je nutno podotknout, že žijeme ve vysoce regulované ekonomice a vysokou redistribucí vůči HDP. Začíná se nám opět kázat – podnikatelům, jak mají služby/produkty vyrábět/poskytovat a prodávat v jakém množství a kvalitě; spotřebitelům stát nechce dovolit špatné rozhodnutí a snaží se ho všemožně chránit. Dovolme si říci, že naše ekonomika je více socialistická než tržní.
Jsem „sametové dítě“ a pro spousty občanů mojí generace a té mladší je stav posledních 25 let relativní svobody a bohatství samozřejmostí, opak je však pravdou. Někdo nám naši svobodu musel vyjednat, vybojovat a mnohdy pro ni i umřít. Někdo naše bohatství musel vytvořit, obětovat pro něj neskutečné množství času, úsilí, rizika a spousty selhání spojené s vytváření vlastní iniciativy.
I přes dnešní společenskou náladu věřím, že český občan je ve své podstatě samostatným, zodpovědným, tvůrčím, pracovitým a rozumným jedincem. Proto věřím, že Česká republika má na to býti významnou zemí ve světě. Jedině za podmínek respektování svobody jednotlivce, soukromého vlastnictví a volného trhu.
Vše pozitivní, co dnes vidíme v naší zemi, je díky našim předkům a našich občanů této země, jim musíme poděkovat především, jejich úsilí, rozumu a inciativě.
Nezapomeňme, že „svoboda je nebo není“.
