předně mi dovolte vám poděkovat za vaši vstřícnost a odsouhlasení sloučení debaty u obou dvou tisků číslo 50 a 52. Považuji to za rozumné, protože sice každý tisk směřuje k jinému zákonu, řeší věc z trochu jiného úhlu pohledu, nicméně věcně, meritorně se jedná o věci velmi blízké.
Dovolte mi, abych vám nyní tedy představil už avizovaný návrh, když to zjednoduším, novely Listiny základních práv a svobod. Návrh samotný je velmi jednoduchý. V článku 32, který dnes zní: Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Je to článek 32 odst. 1. My jako navrhovatelé chceme od odst. 1 čl. 32 vložit pouze dohromady sedm slov a ten odstavec by zněl takto: Rodičovství, rodina a manželství jako svazek muže a ženy jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. To zůstává už bez jakékoliv změny.
Dovolte mi nyní odůvodnit navrhovanou úpravu ústavní Listiny základních práv a svobod. Cílem předkládaného návrhu novely Listiny základních práv a svobod je doplnit ochranu rodiny na úrovni ústavního pořádku zakotvenou článkem 32 hlavy čtvrté Listiny základních práv a svobod o ochranu jednoho ze základních stavebních prvků úplné rodiny, jímž je manželství muže a ženy. Potřeba poskytnout manželskému svazku muže a ženy coby jednomu ze základních kamenů společnosti zvláštní uznání a ústavní ochranu je v dnešní turbulentní době, v níž se setkáváme s všudypřítomnými snahami o relativizaci a bourání vzorů, ať již sebelépe osvědčených, aktuálnější než kdy dříve. Je proto nanejvýš žádoucí, aby pravou podstatu, význam a důležitost tohoto svazku reflektoval i dokument, který zakotvuje ty nejvyšší a nejposvátnější hodnoty, na nichž stojí naše společnost a náš právní řád. Tímto dokumentem je právě Listina základních práv a svobod.
Výslovná ústavní ochrana manželství není v historii českého ústavního pořádku institutem neznámým, byla totiž již obsažena v ustanovení § 126 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Dovolte mi tady připomenout jistou symboliku toho, že projednávání tohoto našeho návrhu je otevíráno právě v den, kdy jsme si před chvílí připomněli sto let od prvního zasedání Národního shromáždění Československé republiky, které potom v tomto sále 29. února 1920 přijalo řádnou Ústavu Československé republiky, kde právě toto zakotvení ochrany manželství bylo už uvedeno.
Rovněž z hlediska mezinárodní komparace nejde o ojedinělou úpravu, což zvláště platí pro středoevropský prostor. Ústavní ochranu manželství jakožto svazku muže a ženy poskytuje například článek "L" maďarské ústavy, dále článek 18 polské ústavy a článek 41 slovenské ústavy. Tedy všechny tři státy visegrádské čtyřky kromě ČR toto ve svém ústavním pořádku již mají zakomponováno. Obdobné ustanovení uznávající manželství za svazek muže a ženy je přítomno též v ústavním pořádku Chorvatska, Lotyšska, Litvy a dalších států. Manželství za základ rodiny prohlašuje také například ústava italská. Lze tak mimo jiné uzavřít, že ČR je v současnosti jediným státem visegrádské skupiny, jehož ústavní pořádek ochranu manželství jakožto svazku muže a ženy dosud nereflektuje, jak už jsem uvedl před chvílí.
Rodina a rodinný život ze své podstaty náleží do bytostně soukromé a autonomní sféry života člověka. Rodina ovšem zároveň nenahraditelně a v podstatě výlučně plní několik funkcí takového významu, že bez ní není život v lidské společnosti jako celku vůbec myslitelný. K těmto funkcím, které rodina přirozenou cestou naplňuje, náleží zejména funkce reprodukční zajišťující reprodukci a generační obměnu obyvatelstva, funkce socializační zajišťující všestrannou výchovu dětí, funkce sociálně ekonomická, tj. fungování rodiny jakožto svébytného a soběstačného ekonomického celku, dále funkce regenerační a podpůrná, jejíž podstatou je vzájemná sounáležitost, poskytování citového zázemí, emoční i materiální podpora mezi členy rodiny. Rodina je postavena na vzájemné lásce. Rodina proto nutně představuje základní jednotku společnosti a nezastupitelný prvek triády: jednotlivec - rodina - společnost. Každý historický pokus odbourat některou z funkcí rodiny a přenést ji na jinou entitu je znám svými škodlivými důsledky pro jednotlivce, zvláště pro dotčené děti i pro společnost.
Z těchto předpokladů vyvěrá úloha působení státu ve vztahu k rodinám. Všeobecná deklarace lidských práv v článku 16 odst. 3 konstatuje, cituji: "Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu." Konec citátu. Je posláním státu, aby zároveň respektoval autonomii a vnitřní život rodiny a současně rodinu uznával, poskytoval jí ochranu napomáhal jí v nesnázích a přitom zejména všestranně podporoval dosažení takové její podoby, která nejlépe odpovídá osvědčenému a zažitému ideálu funkční rodiny naplňující přirozenou cestou všechny její soukromé i společenské úlohy. Jádrem takové rodiny je manželský svazek muže a ženy. Tato podoba rodiny je v našem civilizačním okruhu pevně zakotvena bez nejmenší nadsázky již několik tisíc let. Jejími nezpochybnitelnými kořeny jsou jak římské právo, z něhož pochází nejklasičtější definice manželského svazku muže a ženy, tak postupné prosazení se monogamického svazku ve starověkém Izraeli a přítomnost manželství muže a ženy v základním kodexu křesťanství, tedy v Bibli. Právní institut manželství, trvalého svazku jedné ženy a jednoho muže, byl v novější době jako samozřejmý přejat a včleněn do všech velkých evropských kodifikací soukromého práva vznikajících na základě přirozenoprávních popř. římskoprávních doktrín v 19. a 20. století a lze na něj jistě nahlížet jako na součást přirozeného práva. Tato zcela mimořádná situace právního institutu manželského svazku zajišťuje, že uvedené vnímání a vymezení pojmu manželství, tj. trvalého svazku jedné ženy a jednoho muže, je navzdory některým tendencím posledních několika málo let hluboce společensky i právně prověřeno a zakořeněno.
Rodina vznikající na podkladě manželského svazku má zvýšené předpoklady pro zdraví a plnohodnotný vývoj. Manželství muže a ženy má typicky potenciál naplnit všechny hlavní funkce rodiny, a zvláště pak přivést na svět další generaci a vychovat ji v nenahraditelné a vzájemně nezastupitelné mateřské i otcovské lásce i vzoru, a to v prostředí poskytující alespoň nějaké záruky stability a dlouhodobosti.
Jakákoli jiná podoba rodinného soužití toho v takové míře schopna být nemůže. Manželství proto od státu, který se přihlašuje k ochraně rodiny, nutně rovněž náleží prvořadá a výjimečná ochrana. Právní institut manželství má nenahraditelnou úlohu i z hlediska efektivního výkonu státní politiky, zejména té, jež směřuje k podpoře rodin. Je legitimním požadavkem státu, aby prostředky, které vynakládá do sociálního zabezpečení a podpory rodin směřovaly v prvé řadě do prostředí, v němž existují právní záruky jeho stability, neboť v něm mohou tyto prostředky nejlépe a nejúčelněji plnit svůj smysl.
Takové záruky poskytuje právě zejména rodina založená na manželském svazku. Úkolem státu, nejvyššího významu, je rovněž přičiňovat se o příznivý demografický vývoj. Situace v tomto směru není v České republice úplně optimální. Český statistický úřad pro rok 2016 uvádí číslo 1,63 setin, jako průměrný počet dětí připadajících na jednu ženu. K tomu Český statistický úřad konstatuje, cituji: "Ani tato úroveň plodnosti však v dlouhodobém pohledu nezajišťuje prostou reprodukci populace. K té by byla potřeba plodnost minimálně ve výši 2,1 dítěte na jednu ženu. V České republice tomu tak bylo naposledy v roce 1980. Toto považuji za velmi alarmující konstatování a může mít dlouhodobý dopad na celou českou společnost.
Nástroje státního působení v této otázce mohou být ze své podstaty pouze nepřímé. Je jimi právě důsledná prorodinná politika založená na podpoře vzniku, pokud možno úplných a stabilních rodin, v nichž je základním stavebním kamenem zpravidla manželství. V rovině fakticity nemohou z řady různých objektivních i subjektivních důvodů, závislých i nezávislých na vůli zúčastněných osob nikdy všechny rodiny dospět k podobě, která je chápána jako její ideál. Rodina založena na manželství muže a ženy je skutečně ideálem, zcela jedinečným a musíme počítat s tím, že ne vždy právě z těch objektivních, subjektivních důvodů bude tohoto ideálu dosaženo. To platí i pro manželství, jehož velký potenciál mnohdy nemůže být z řady příčin naplněn.
Tato skutečnost však nemůže znamenat, že má stát rezignovat na svou úlohu stanovovat normy chování. V tomto případě totiž obsahem a smyslem navrhované normy není jakékoliv sankcionování toho, kdo její cíle nenaplňuje. Nýbrž naopak. My jdeme pozitivní cestou, chceme podpořit dobrou praxi a být nápomocní. Cílem, ambicí je vytvořit mantinely, ukázat směr, kterým se naše společnost ubírá. Listina základních práv a svobod je z povahy právní deklarativního charakteru, čili jakékoliv změny nepřinášejí úpravy, které by fakticky byly k sankcionování nebo něčemu podobnému, ale nastavují obecný směr naší společnosti. Prožívá-li rodina v dnešní době, Českou republiku nevyjímaje, určitou krizi a proces eroze, a o tom svědčí např. skutečnost, že v populaci celkově přibývá osob rodinného stavu svobodný a svobodná, a naopak ubývá osob ženatých a vdaných. Opět to vychází z čísel Českého statistického úřadu. Osoby žijící v manželství jsou sice stále nejpočetnější, nicméně jejich podíl v obyvatelstvu se již snížil pod jednu polovinu a dále klesá. Není přesto úlohou státu na její podporu rezignovat. Nýbrž naopak, jí tím více a intenzivně ji podporovat, a to včetně stanovení vzorců, vzorů a vytýčení principů, jejichž naplňování je pro fungování rodiny žádoucí.
K tomuto cíli směřuje i tato novela. Chtěl bych zde také jednoznačně odmítnout výtky toho, že v případě... nebo že za krizi rodiny, o které tady teď v tuto chvíli hovořím, by mohl někdo jiný než my samotní, kteří žijeme v heterosexuálních manželství. Skutečně za krizi rodiny v žádném případě nemůže homosexuální komunita. To je skutečně naprostý nesmysl. Za krizi rodiny si můžeme my sami. A fakticky je to vhozená rukavice nám, kteří v tradičním manželství muže a ženy v rodinách žijeme.
Ochrana manželství muže a ženy v rámci ústavního pořádku, jehož je Listina základních práv a svobod součástí, je tak zejména pokynem pro zákonodárce, stejně jako pro soudy a jiné orgány veřejné moci, aby svou činností co nejlépe přispívali k podpoře a nerušenému fungování právního institutu manželství. Manželství jako svazek muže a ženy je jistě hodnotou konzervativní, ale není to institut přežilý. V roce 2017 uzavřelo manželství bezmála 53 tis. párů v České republice. Jako takový má tento institut povahu privilegia. Jeho účelem není ošetřit vztahy dvou milujících se osob. Česká republika není státem bezhodnotovým, ochrana manželství v Listině základních práv a svobod tak může vyjadřovat i uznání manželství, jakožto výjimečné a nenarušitelné hodnoty odpovídající svým významem a mírou ochrany základních právům a svobodám.
Dámy a pánové, tolik k odůvodnění, jinak velmi stručné úpravy Listiny základních práv a svobod. Náš návrh logicky vychází z debaty, která se vede nejenom na půdě Poslanecké sněmovny, a to i v rámci, ať už veřejných slyšení před petičním výborem, nebo v rámci různých seminářů a konferencí, ale také v reakci na debatu ve veřejném prostoru. My se domníváme, že tu debatu nevedeme o právech menšin, ale vedeme ji primárně o hodnotách. A hodnotová politika je něco, co zde ve Sněmovně nepřichází často na pořad. Domnívám se, že i právě proto je důležité, kolik je přihlášeno vás poslanců do rozpravy, protože k otázkám hodnot, na kterých stojí naše společnost, naše civilizace, je třeba se vyjádřit a nad nimi také uvažovat.
Věřím, že rozprava nad jením i druhým tiskem k tomu povede.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
