Myslíte, že pro život je důležitá morálka? Mají lidé usilovat o spravedlivá pravidla společenského soužití? Mají být k sobě lidé ohleduplní a nečinit druhým nic, co nechtějí aby bylo činěno jim? Je pro život společnosti důležitý konsensus namísto trvalého konfliktu? Odmítáte vykořisťování člověka člověkem? Myslíte, že silní mají pomáhat slabým? Souhlasíte s tím, že mezi základní hodnoty lidského života náleží lidská důstojnost? Ztotožňujete se s hodnotami Ježíše Krista, že lidé se mají mít navzájem rádi, je nezbytné uzdravovat nemocné, chránit slabé a krmit chudé?
Pokud jste na kteroukoliv z těchto otázek odpověděli kladně, dostáváte se do zásadního rozporu se nosnými postuláty kapitalistické teorie. To je patrné už ze základního paradigmatu kapitalismu v podobě úsilí o (ekonomickou, právní i společenskou) petrifikaci „práva silnějšího“, které je spojeno s rezignací na úsilí o dosažení společenské spravedlnosti, jež lze chápat jako nezbytný předpoklad legitimity jakékoliv společenské teorie.
Pro lepší ilustraci této skutečnosti nutno zmínit 4 významné teze o člověku a společnosti:
1) Lidské potřeby jsou neomezené
2) Vzácné zdroje sloužící k jejich uspokojení jsou výrazně omezené
3) Rozdíly ve schopnosti jednotlivců uspokojovat své potřeby jsou extrémní
4) Člověk usiluje o uspokojení svých potřeb bez významnějšího ohledu na újmu druhých
Pokud jako alokační mechanismus vzácných zdrojů použijeme prostý silový střet mezi úsilím jednotlivců o uspokojení jejich potřeb nazývaný kapitalistickou terminologií „neregulovaný trh“ (dále jen „trh“), důsledky jsou nevyhnutelné. Trh není zdrojem ani referenčním kritériem hodnot, a proto nemůže být ani jejich spravedlivým distributorem. Použitím tržní alokace vlastně říkáme, že vzácné zdroje mají být rozdělovány podle „práva silnějšího“ bez ohledu na to, zda některá ze stran tržního konfliktu předmětné zdroje potřebuje k zajištění existenciálních potřeb a druhá k rozmařilé kratochvíli.
Trh tak nezná přiměřenost ani sociální spravedlnost, je pouze bezpřívlastkovou výslednicí působení sil protikladných zájmů, která nechce a ani neumí být spravedlivá. O uspokojení téměř každé potřeby je nutno „tržně“ bojovat, tj. člověk člověku má být vlkem. Čím silnější, sobečtější a bezohlednější vlk, tím je „tržně úspěšnější“. Kdo nechce či neumí být vlkem, má smůlu. Láska k bližnímu a morálka se zde nenosí.
Jakou cenu na plně liberalizovaném trhu zaplatí smrtelně nemocný pacient farmaceutické firmě za nezbytný lék, jehož úhrada není v zájmu tržně jednající zdravotní pojišťovny? Jakoukoliv, jde mu přece o život. Chce-li žít, akceptuje nakonec jakékoliv podmínky, neboť pouze tehdy bude firma „svobodně“ souhlasit se „svobodným“ uzavřením smlouvy o poskytnutí léku. Učebnice konstatuje, že dohody mezi tržními stranami bylo dosaženo, tj. trh se vyčistil. A kapitalista dodá, že vše proběhlo „svobodně“ (pacient měl přece svobodné právo umřít)
Dle mého přesvědčení je nutným minimem legitimity jakéhokoliv společenského sytému zajištění lidsky důstojného života pro každého jednotlivce. Proč je to spravedlivé? Protože člověk je tvor vyhraněně kolektivní a ve společnosti každý potřebuje každého. I ten nejlepší vědec potřebuje lidi, kteří mu upečou chleba, ušijí kalhoty, opraví auto, vyvezou popelnice atd...Pokud by toto nefungovalo, zhroutí se celá společnost a ani bohatí nebudou mít nakonec stejně nic. Z toho vyplývá potřeba společenského konsensu, mezi jejíž základní podmínku patří právě garance lidsky důstojného života každému člověku.
Zdrojem zla ve společnosti však není sám o sobě ani kapitalismus. Kdyby kapitalismus fungoval podle Smitha a jiných klasiků v módu dokonalé konkurence, byl by o mnoho lidštější než jeho reálná podoba kartelů a urputných snah každého trh ovládnout a tolik nenáviděnou konkurenci (která má být podstatou trhu) eliminovat. Pokud tedy „kapitalismus de iure“ z mravního hlediska selhává už ve svém základním paradigmatu, pak „kapitalismus de facto“ selhává ve všech aspiracích na fungující společenský systém.
Není divu, když v dějinách došlo k selhání i mnohem ctnostnějších myšlenek než ta o dokonalé tržní konkurenci – vzpomeňme všechny zločiny církve (vzdálené Kristu zhruba stejně jako je Antikrist), formalizaci parlamentarismu (který dávno neslouží k obhajobě zájmů lidu, ale elity), předválečné formální koncepce právního státu (díky které se k moci za období Výmarské republiky dostal Hitler), anebo i samotná socialistická ideologie (která byla v některých zemích bohužel též záminkou k nastolení autoritativní moci).
Co je společným jmenovatelem selhání všech těchto teorií? Bohužel sám člověk, který je zdrojem všeho tohoto zla, pokud získá neregulovanou moc (lhostejnou zda soukromou či veřejnou) nad druhými. Největším nebezpečím je proto závislost člověka na člověku a možnost jedněch ovládat druhé (ať už přímo či nepřímo, třeba ekonomicky). O společensky dekonstruktivně zhoubném vlivu lidské nenažranosti a neomezené touhy vlastnit psal již J. J. Rousseau dávno před klasiky komunistického učení.
Socialismus je legitimnější než kapitalismus právě proto, že vhodněji reaguje na tuto přirozenou špatnost člověka, neboť namísto petrifikace nesvobodného boje slabších se silnějšími chce každému vytvořit nedotknutelný prostor nezbytný pro lidsky důstojný život, tj. rovnost ve svobodě. Kapitalismus totiž bohužel není ani ono homo homini lupus (kéž by byli všichni lidé alespoň sobě rovní vlci), ale boj všech proti všem za situace, kdy v kapitalistickém lese jsou zajíci, lišky i medvědi. Takový les je pro všechny (kromě nejsilnějšího medvěda) krutou nesvobodou pod iluzí svobody a neustálým bojem každého proti každému o všechno, čeho není nadbytek.
Proč je tedy kapitalismus o tolik rozšířenější než socialismus? Důvodem je opět lidská chamtivost. Kapitalismus totiž na rozdíl od socialismu člověka nevychovává, naopak sobectví a brutální egoismus coby jedny z nejsilnějších lidských vlastností povyšuje na normu a za jejich důsledné naplňování lidi dokonce odměňuje (zákon nabídky a poptávky funguje právě jen díky těmto lidským vlastnostem) To je pro většinu lidí velice lákavá nabídka. Čím hodnotově primitivnější a sobečtější společnost, tím větší zde má kapitalismus šanci. I proto patrně nikdy nebude kapitalismus v Evropě tak úspěšný, jako v USA.
Kdy kapitalismus ztratí tuto dominantní podporu? Až většina lidí pochopí, že do výšky granátových jablek nikdy nevyskočí, tj. že ať se bude snažit sebevíc, na lákadla luxusu se bude dívat stále jen do výloh a celý život bude jen pracovat na menšinu privilegovaných, která se za to bude koupat v sektu a pozlacovat si kliky od toalety. Ono pozlátko luxusu se totiž v kapitalismu nemůže týkat nikoho jiného než menšiny (tím menší a zároveň bohatší, čím kapitalističtější je konkrétní společnost) a jeho zdrojem nemůže být nic jiného než nadhodnota vytvářená pracující většinou, jejíž každý člen je přesvědčen, že se prodere mezi privilegované. Obdobně jako jednotliví výherci hlavních cen ve Sportce existují jen proto, že existují statisíce nevyhrávajících.
To neznamená, že socialismus nemá slabá místa. Za jedno z nejkritičtějších považuji nižší stupeň motivace než v kapitalismu. A opět je důvodem ono ultimativní sobectví člověka, který se dokáže obvykle vybičovat jen vidinou vlastního prospěchu a chtíčem nekonečné vlastní hrabivosti. Většinovému člověku nebude dostatečným motivem, že namísto vlastního luxusu nakrmí nemocného souseda. Špičkové zdravotnictví, školství, státní nájemní bydlení, kvalitní technická infrastruktura či levnější elektřina, benzín či voda, z nichž bude mít prospěch každý a které saturují nejvýznamnější lidské potřeby, již však pro většinu společnosti může být dostatečnou protivahou touhy po designovém nábytku, značkových slunečních brýlích či chladničce vyrábějící sodovku. A právě řádově lepší služby veřejného sektoru jsou tím, v čem socialismus nad kapitalismem vždy jasně vítězí, dělá-li se dobře.
Co dodat? Snad jednu ilustrativní perličku na závěr. Před půl rokem se na aukci v New Yorku prodal obraz italského malíře Amedea Modiglianiho v přepočtu za 3,4 miliardy Kč. Nějaký člověk zaplatí tolik peněz za pomalované plátno za zdi jen proto, že ho „chce mít“, zatímco na jiných místech této planety lidé umírají hlady či žízní. Kolika lidem by tato částka zachránila život? Kupujícího obrazu to nezajímá? Patrně ne. A to je právě ten důvod, proč je lidské sobectví tak zhoubné pro celou společnost. Stejně jako kapitalismus, pro který je lidské sobectví hnacím motorem.
