Dobré odpoledne, dámy a pánové.

Chtěl jsem tady připomenout jednu historii, o které píše španělský spisovatel Javier Cercas ve své knize, která se jmenuje, kdyby se to mělo přeložit, tak nějak jako Autonomie jedné chvíle. Tento španělský spisovatel popisuje situaci ve Španělsku v roce 1981. To byl zajímavý rok, podle některých klíčový pro Španělsko, protože Španělsko sice setřáslo frankistický režim, ale ten boj za demokracii ještě nebyl zdaleka rozhodnutý. Navíc se potýkali s dvacetiprocentní nezaměstnaností a patnáctiprocentní inflací, takže to byla dost taková nespokojenost s tím, že ta demokracie, kterou nastolili, je vlastně nefunkční, že ta demokracie není schopna splnit to, co slibovala, a vlastně není lepší než ten frankistický režim.

A tehdy se stalo v parlamentu španělském to, že do toho parlamentu v tyto vypjaté dny, kdy už se zdálo, že skutečně něco visí ve vzduchu a něco se stane, tak do toho parlamentu vtrhlo 200 po zuby ozbrojených důstojníků, vedených plukovníkem, a těch 200 plukovníků (důstojníků?) začalo rovnou střílet, řekli, že přebírají moc. Byl to prostě regulérní pokus o vojenský puč. Se španělskou demokracií to v této chvíli vypadalo velice špatně. Zajímavé je, co se stalo. Většina těch poslanců, co tam byli, tak skočili pod lavice, protože tam lítaly kulky, tak co měli dělat? Schovali se.

A jak říkají historické anály, španělskou demokracii zachránili tři lidé. Nevím, jestli je přesně vyjmenuji. Jeden se jmenoval, tuším, García. García byl člověk, který byl politikem právě za Frankova režimu. Ten druhý, to byl šéf komunistické strany, taky taková ne moc podařená figura, a ten třetí, to byl generál Mellado, který bojoval na straně Franka proti demokracii. A tito tři ne moc povedení chlapíci oproti těm ostatním poslancům šli přímo proti těm vojákům. A vlastně oni tři ten puč zvrátili. Takže se říká ve španělské historii, že tito tři, co vypadali tak divně, zachránili španělskou demokracii. Takoví tři velice nepravděpodobní hrdinové.

Víte, vzpomínám tuto historii proto, protože vlastně i nám jde o to, a mluvilo se o tom v posledních dnech, že chceme zachránit demokracii v této zemi, chceme ji uhájit. A já to beru vážně, protože jsem sociální demokrat. A abych to řekl stručně, jsem přesvědčen, že demokracie je poslední šance, aby v tomto světě nerozhodovali jenom peníze, protože moc peněz je velká a jsou schopny zaplatit cokoliv. Jsou schopny, pokud by peníze určovaly všechno, tak to tedy dopadne tak, že se budou potápět města, že se nebude reagovat na to, co se děje kolem v přírodě a že na to všichni škaredě doplatíme. A právě politika, demokracie, to je jediná síla, která je schopna zabránit tomu, aby ten svět se neutopil buď v krvi nebo v katastrofách, kterým nebudeme schopni čelit. Proto jsem přesvědčený demokrat a beru to vážně. Je to jediná šance. Možná je demokracie nedokonalá, ale je to jediná šance. A i v této zemi hledáme, abychom našli co nejvíc spojenců mezi těmi, kteří jsou ochotni v tomhle jít. A bylo by špatné, kdybychom si řekli, že spočteme počet demokratických sil a řekneme si, kolik je, a že už se vlastně nejsme schopni domluvit. Myslím si, že v této zemi je to pořád otevřená věc. A záleží na tom, kdo všechno je schopen a může být partnerem.

Tady to dneska vypadá jako vina sociální demokracie. Možná vina taková, že jsme i v roce 2013 vstoupili do vlády s Andrejem Babišem. Tak mi dovolte, abych vám řekl, co je pro mě smysl toho, co jsme dělali za ta poslední léta. A budu velmi stručný. Řeknu vám to na jednoduchých číslech. Jenom vyberu některá čísla. Když si vezmu vlády pana Topolánka, pana Nečase, tak v té době, co tady vládla pravice s těmito jmény, tak se minimální mzda zvýšila o 45 korun. V době, kdy jsme vládli my, sociální demokraté i s Andrejem Babišem, tak se k dnešku zvýšila o 4 850 korun. 45 korun a 4 850 korun. V době, kdy vládla sociální demokracie, když to porovnám s vládou pravice, tak abych to zestručnil, tak mzdy rostly šestkrát rychleji v době, kdy jsme vládli my.

To je jenom několik ukázek politiky, která se řídila vždy tím, že to, co hrozí destabilizovat společnost, je nerovnost. A nejenom u nás. Nerovnost roste v Německu, nerovnost roste ve Spojených státech, nerovnost je hrozba destability všude kolem nás. A ta politika, kterou my jsme dělali, to byla služba demokracii v tomto ohledu. Já jsem prostě přesvědčen, že tato země bude stabilní a demokracie v ní bude mít šanci, pokud bude co nejvíc lidí, kteří mají pocit, že ta země je tady kvůli nim. To znamená, jestli dneska se snažíme dělat politiku, ve které znovu tlačíme tato témata, máme zájem o to, aby rostly platy, když roste země, že prostě nechceme být levnou ekonomikou, která stojí na levných mzdách, že to je pro mě to, co nám nejvíc hrozí. Prostě naše třetinové mzdy oproti sousedům, nebo 60 %, když to převedeme na ceny, to je prostě pořád nedůstojná pozice.

A my chceme být přece důstojnými partnery v Evropě. A ta důstojnost a pocit, že jsme v tomhle něco dokázali, nejenom ti nahoře, ale celá společnost jako celek, to je podmínka politické stability a úspěchu demokracie v této zemi. A jestli dokážeme tyto věci dělat, jestli jsme to dokázali dělat čtyři léta ve vládě s Andrejem Babišem, tak jsme prostě pomáhali demokracii v této zemi. Pokud mám dnes pocit a zdá se mi, že jsme schopni tyhle zásadní věci prosazovat, protože lidé budou moci lépe se dostat na nemocenskou a nebudou kvůli tomu strádat, chápete, to, že dokážeme prosadit věci, které učiní život lidí důstojnější a budou se moci s tím státem identifikovat, to je boj za demokracii. Takže já bych tady mluvil asi o úplně jiných tématech, než o kterých jste mluvili vy, ale za sebe vám říkám, já bych nepodpořil tu vládu, kdybych neměl stále silné přesvědčení, že jsme schopni dělat tuto politiku, kterou jsme dělali i v minulých letech a která ve svých důsledcích dává lidem pocit, že do té země patří.

Já bych rád odpověděl na některé otázky, které tady zazněly. Pan poslanec Stanjura se ptal, jaký je rozdíl mezi zahraniční politikou strany SPD a Komunistické strany. To je dobrá otázka. On není vůbec žádný rozdíl. A právě proto Komunistická strana nemá vliv a neurčuje, není součástí té vlády a vlastně by tam neměla být ani SPD. Dokonce komunisté přímo řekli, že oni nebudou v té vládě proto, že se neshodují s jejich zahraniční politikou. Tak to přesně bylo řečeno. Ano, tam fakt rozdíl není. Ale právě proto žádná z těch stran se nepodílí na tom, co je tady podle mě součástí širokého demokratického konsenzu, který stále drží tato vláda. To je odpověď na tu otázku. Právě, ani jeden z nich nemá do toho co mluvit. A je to jasné a dokonce to obě strany jasně deklarovaly. A do toho nebudou mluvit. To vám tady prostě garantuji. Jsem předsedou zahraničního výboru a jsem rád, že mám o tom s kým mluvit tady v této Sněmovně i ve vládě, protože jsou to principy, které chceme držet. To je také jeden z důvodů. Ale to je také něco, co souvisí s tou demokratickou dohodou v této zemi. Kdybych měl pocit, že ji nelze držet, že v těchto zásadních věcech to neplatí, tak bych dnes nehlasoval. A kdybychom se nedohodli, že odejdeme, tak bych nehlasoval. Protože já jsem přesvědčen, že to, co rozděluje tuto zemi, jsou věci, které se týkají těchto politik, sociálních, ekonomických. A jestli chceme hájit demokracii, tak musíme tuhle politiku dělat.

Já si nejsem jist, přátelé, mnozí, kteří dneska tady vystupujete, že byste vy byli ochotni tuto politiku s námi dělat. Jestli tady je dneska šance, tak v tom budu pokračovat. A není to proti demokracii. Je to snaha hledat pro ni partnery. A někdy, jak jsem řekl v té úvodní historce, ty partnery nacházíme i tam, kde se člověk diví a kde má pocit, že by chtěl nějaké lepší, s lepší historií, s čistší historií a nezatížené třeba zrovna trestním stíháním. To není zrovna šťastné. Ale já vás upozorňuji, že všude kolem nás, ve světě kolem nás nevznikají vlády lehce a jsou to vlády často složité a jsou zatíženy různými břemeny. Nevládne se lehce dneska v Evropě. Nevytvářejí se snadno vládní koalice, které by držely základní stabilitu a nějaký konsenzus společnosti. Dokonce ani ve Spojených státech amerických - dneska vidíte, se země velmi těžce rozděluje. Takže není jednoduché dneska projít. Není dneska jednoduché přežít pro demokracii.

A já vám říkám, já tady v té Sněmovně jsem proto, že chci, aby demokracie přežila, i tuhle těžkou dobu a hledám pro to spojence. I opozice v tom podle mě je naším spojencem. A já dneska chápu to, že jste vyvolali tady tuto debatu. Asi bych to udělal vlastně na vaší straně také, já se k tomu přiznávám, však mě znáte. Takže já se tomu nedivím. Ale přesto na vás apeluji. Jsme stále, máme doufám přece z různých úhlů, ale jde nám o to, aby v této zemi se s ní dokázala většina lidí identifikovat. A já věřím, že ta vláda bude schopna jít tím směrem. Kdybychom se rozhodli, že budeme hlasovat, já bych pro ni ruku zvedl. Ale protože jsme se dohodli, že odejdeme, tak budiž. Jenom říkám, že pro mě to důvod je pokračovat, navzdory tomu, co tady padlo a navzdory pochybám, které máte. Já jim rozumím, přesto si myslím, že jsou podstatné věci, které je třeba, aby se v nich pokračovalo. A já tady vidím stále největší šanci.