Luddité, podle jména imaginárního vůdce Neda Ludda, který měl údajně v roce 1779 v Leicesteru jako první rozbít pletací stroj, byli angličtí řemeslníci a dělníci, kteří utvořili sociální hnutí zvané luddismus za účelem zničit stroje a překazit jejich zavádění v továrnách. Domnívali se totiž, že je stroje okrádají o práci. Hnutí bylo nejrozšířenější mezi textilními řemeslníky v Anglii, kteří ničili tkalcovské stroje, protože jim „braly práci“. Nyní je aktuální označení neoluddité těch, kteří odmítají modernizaci technologií.
Se sdílenou ekonomikou si nevědí rady ekonomové, právníci a politici už vůbec ne, ti jsou převážně populističtí. Rozumějí jí lidé, kteří ji poskytují a užívají.
Sdílenou ekonomikou lze využít nenaplněné možnosti, jimiž jsou kupř. prázdná místa v autě, volné peníze k půjčení nebo prázdný byt na víkend či dovolenou. Na dohled se sdílená ekonomika, ve srovnání s tradičními formami ekonomického provozu, více blíží Paretovu optimu. Nutné je přitom uvést, že sdílená ekonomika není pouze sdělovacími prostředky prezentovaná dopravní služba nebo krátkodobý pronájem bytů či půjčování peněz. Sdílená ekonomika zahrnuje též spolupráci na řešení nejrůznějších odborných problémů, vědeckých projektů – na internetu je takých modelů spolupráce přehršel.
Díky své bezradnosti mají politici tendenci sáhnout k sankcím podle hesla „když tomu nerozumím a jsou s tím problémy − tak to zakážu“. A tak podle doporučení Evropské komise z 2. června 2016 je jedním z řešení i zákaz nebo výrazné omezování sdílené ekonomiky, byť prý jen jako řešení krajní, jehož by se nemělo nadužívat.
Podstatné na sdílené ekonomice, z hlediska státu, je, že příjmy z ní mají být zdaněny. Zdanit příjmy kupř. poskytovatelů přepravních služeb ve formě sdílené ekonomiky – fyzických osob, které takové služby formou sdílené ekonomiky poskytují díky využití nové informační technologie, je jednoduché; stačí, když správce daně bude postupovat podle daňového řádu.
Ovšem, pak by ministerstvo financí ČR muselo vědět, jaký má být daňový režim takových příjmů fyzických osob, které kupř. přepravní služby apod. ve formě sdílené ekonomiky poskytují. No a zde je kámen úrazu. Ministerstvo financí vydalo metodickou informaci k daňovému posouzení povinností poskytovatelů ubytovacích služeb (Airbnb a dalších; viz). Tvrdí v ní, že příjmy ze sdílené ekonomiky, konkrétně příjmy z ubytovacích a přepravních služeb, jsou vždy příjmy živnostenského charakteru; odvolává se přitom na § 420 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), který uvádí, že kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
Avšak poskytování služeb formou sdílené ekonomiky není činnost vykonávaná za účelem dosažení zisku; je to činnost vykonávaná za účelem snížení výdajů (nákladů) poskytovatelů sdílených služeb na své činnosti, které ke sdílení poskytují, resp., jejichž část ke sdílení poskytují.
Proto se také ministerstvo financí v uvedeném metodickém sdělení mýlí: Uvádí, že dané příjmy poskytovatelů sdílených služeb jsou příjmy podle § 7 zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb.); avšak tyto příjmy, právě proto, že nemají charakter příjmů dosahovaných živnostenským nebo obdobných způsobem, protože zde chybí účel, jímž je dosahování zisku, patří mezi tzv. ostatní příjmy podle § 10 zákona o daních z příjmů. Je v tom nějaký rozdíl? Zásadní. Pro uvedené fyzické osoby i pro státní rozpočet.
V případě zdaňování příjmu jako ze živnostenské činnosti (§ 7 zákona) může poplatník (kupř. klasický taxikář), vůči zdanitelným příjmům použít (= snížit základ daně pro výpočet daně) veškeré náklady na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů (§ 24 zákona), tedy např. daňové opisy vozidla, výdaje na jeho opravy atp., včetně nákladů na pohonné hmoty a mazadla (dokonce i tzv. cesta za zákazníkem je daňovým výdajem), včetně dalších daňových benefitů (odpočtů, slev atp.). Daňový základ tohoto poplatníka, základ, z něhož se daň vypočítává, se tak výrazně sníží.
V případě zdaňování příjmu jako příjmu z poskytování služeb na základě sdílené ekonomiky (§ 10 zákona) může poplatník (tedy kupř. poskytovatel sdílené služby formou Uber) snížit svůj základ daně jenom o výdaje, které bezprostředně souvisí jen a jen s daným zdanitelným příjmem, tedy o výdaje na pohonné hmoty spotřebované na dané ujeté kilometry a poměrnou část nákladů na amortizaci, kdy své auto použil pro službu formou sdílené ekonomiky – a o žádné jiné výdaje. Daňové zatížení těchto poplatníků je, ve srovnání s klasickými taxikáři, mnohonásobně vyšší. Příjmy do státního rozpočtu též.
A právě v tom by se měla lišit podnikatelská, živnostenská činnost a příležitostná činnost poskytování sdílených služeb formou sdílené ekonomiky – různou mírou daňového zatížení zdanitelných příjmů; tedy u příjmů ze sdílené ekonomiky zatížením vyšším.
Platforma Uber je prezentována jako alternativní taxislužba; není tomu tak − taxislužba je služba, kterou může zákazník využít v čase a do místa, které určuje on; sdílení dopravy osobním autem je služba, kterou může sdílející využít v čase a do místa pouze jestliže je ke sdílení aktuálně s takovými parametry nabízena. Uber apod. obecně je internetová platforma působící jako dispečink.
Do problému se vložil též Ústavní soud ČR. Nekvalifikovaně. V nálezu z 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17, předseda senátu Jan Musil, posuzoval, zda služba formou sdílené ekonomiky obsahující zprostředkování kontaktů mezi řidiči příležitostně poskytujícími sdílenou službu dopravy a potenciálními cestujícími, je či není taxislužbou; taxislužbu podle § 2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě a tedy zda tato služba podléhá právní regulaci podle § 21 a násl. uvedeného zákona. ÚS posoudil uvedenou sdílenou hospodářskou službu jako taxislužbu. Podléhající všem předpisům, které se jinak týkají taxislužby. A zdůvodnění? Příklady.
Příklad první: Jestliže výsledkem konkrétní činnosti je stavba, musí tato stavba splňovat všechny předpisy veřejného práva, a z toho, že tyto předpisy stavebník nedodržel nelze dovodit, že uvedené zákonné povinnosti nemá, a že věcným výsledkem činnosti stavba není. Ale to je chyba v uvažování, příklad nezachycuje záležitost sdílené ekonomiky: V případě stavby vše podléhá příslušným zákonům, avšak sdílená ekonomika v tomto případě může spočívat v tom, že můj soused, stavař, mi při stavění stavby pomáhá, tedy sdílí se mnou svou kvalifikaci, odbornost v části své nevyužité pracovní kapacity. Jeho sdílení svého hospodářského prostoru s mým zájmem nemá se zákony a jejich plněním či dokonce porušováním nic společného.
Katastrofální je druhý příklad, uvedený v nálezu ÚS: Lze uvést příklad abdukce podle známého anglického rčení o něčem, co se projevuje jako kachna, tak jí také zpravidla bude (If it looks like a duck, swims like a duck, and quacks like a duck, then it probably is a duck). Takové tvrzení už je úplně mimo logické uvažování. Hodí se leda tak do restaurace čtvrté cenové skupiny. Z toho, že kachna je kachnou, neplyne způsob jejího ekonomického sdílení; kachna ostatně nebývá předmětem sdílené ekonomiky – i když vlastně ne, když upečeme kachnu, zveme na ni své děti a vnoučata, takže ji vlastně sdílíme. Jako argument v nálezu Ústavního soudu však jde o hloupost.
Byrokraticky bojovat s novými ekonomickými procesy je nesmysl; zakazovat je, je hloupost. V tomto případě je tedy neperspektivní a prakticky nemožné trvat na tom, že třetí osoby může přepravovat jen koncesovaný taxikář. Je nutné jít sdílené ekonomice „naproti“ – využitím platných zákonů, zejm. daňových, protože příjmy se sdílené ekonomiky mají mít svůj daňový režim, řešením pojištění třetích osob přepravovaných v systému sdílené ekonomiky atp.
A řešení? Jsou jednoduchá: Uber a další je z hlediska příjmů plynoucích z našeho území daňovým poplatníkem a lze mu uložit povinnosti plátce; k informacím o platbách prostřednictvím platformy Uber a podobných platforem musejí mít přístup správci daně, kteří oddělí příležitostné nabízitele sdílené ekonomiky od faktických podnikatelů, a vyměří příslušné daně; u sdíleného ubytování jsou pak vhodné místní poplatky.
Myslím, že bude ještě dlouhá cesta než současný neoluddismus − obrana vlastní neschopnosti kvalifikovaně pochopit modernizaci technologií − pomine.
