Máme čas na debatu sami se sebou, na zklidnění, ve kterém často nalezneme prostor pro utřídění myšlenek a nalezení toho, co vlastně doopravdy chceme a potřebujeme. Přemýšlíme, co vše se v uplynulém roce událo a zda v tom příštím můžeme a máme něco udělat lépe. Pro mě je to vždy o naději do budoucna. Máme před sebou opět celou prázdnou stránku v dlouhé knize. Je jen na nás, jak ji popíšeme.

Bilancování

Zamýšlím se v tomto pravidelném sloupku týden co týden nad tím, co otřásá naší či zahraniční politickou scénou. Z hlediska politiky přinesl ten minulý supervolební rok skutečně mnoho věcí. Někdy radostné a někdy méně radostné. Přinesl nám mj. prezidentské volby, které potvrdily Miloše Zemana v roli prezidenta a prodloužily jeho nepsaný a stále pevnější pakt s premiérem Babišem. Spojení těchto dvou sil z mého pohledu ale nepřineslo nic, co by mělo pro budoucnost země jakýkoli větší pozitivní význam.

Komunální a senátní volby jednoznačně vrátily ODS do první politické ligy, z čehož mám obrovskou radost. Potvrdilo se tím naše přesvědčení, že poctivá politická práce a konzervativní hodnoty ještě zdaleka nepatří do starého železa. Ovšem když už jsme u těch hodnot, mají smysl, jen když se skutečně žijí, jinak jsou z nich pouze prázdné fráze. Pro mě jsou důležité hlavně tři základní, které když ve svém životě naplňujeme, tak vše ostatní zvládneme. Jsou to práce, rodina a osobní i společenská svoboda.

Práce je motor

Práce je ústředním tématem konzervativní politiky. Stát má občanům připravit takové podmínky, které jim umožní svobodně a volně pracovat. Prostřednictvím práce rozvíjet své tvůrčí schopnosti a zlepšovat tak své okolí a koneckonců i prosperitu samotného státu. Stát má pak na oplátku všechny tyto hodnoty udržet a své lidi ochránit.

Jenže stále žijeme v zemi, kde je sociální a byrokratický systém nastaven tak, že se mnohým vlastní větší aktivita nevyplatí. A když se stát snaží tuto skutečnost narychlo změnit, dopadá to většinou tím, že bojujeme s chudými, které například sužuje exekuční šílenství, místo abychom bojovali s chudobou vytvořením podmínek pro práci. Žijeme v zemi, která dusí své podnikatele a živnostníky pod stohy papírů, nesmyslnou byrokracií a státní šikanou. Připravujeme se tím o střední třídu, která je nejlepší pojistkou proti extrémním náladám ve společnosti v dobách krize, která už možná číhá za rohem. Motor se v krizi může lehce zadrhnout, mějme to na paměti!

V době neuvěřitelného technologického rozmachu stojíme také před výzvou, že část naší práce do budoucna převezmou stroje a umělá inteligence. Je to nevyhnutelný proces, který nám ale zároveň dává obrovské příležitosti vyniknout jako technicky šikovný národ a vytvořit spoustu nových pracovních příležitostí. Jen bychom měli začít více pracovat na sebe, vytvářet finální hodnotu zde u nás a myslet na systematický rozvoj České republiky. Potřebujeme upravit vzdělávací proces, potřebujeme masivní investice do infrastruktury jak fyzické tak v kyberprostoru a do umělé inteligence, čekají nás výzvy spojené s klimatickou změnou (ať už jí zapříčinil kdokoli) nebo migrační krizí a bezpečností. V 2019 spousta témat začne být ještě naléhavějších. Čeká nás spousta práce a to je dobře.

Rodina má smysl

Rodina je to nejdůležitější, co člověk má. Dává nám smysl pro náš život skrze naše děti. Z hlediska státu i konzervativní politiky je to ústřední bod, který má stát chránit, aniž by mu diktoval svoje představy. Mrzí mě, že poslední dobou často a zbytečně pouštíme ideologii do školních lavic místo toho, aby se vzdělávací systém rozvíjel směrem ke skutečným výzvám naší společnosti.

Přemýšlíme a jsme nuceni diskutovat nad tak jasnou a banální záležitostí, jakou je definice manželství. Koho to vlastně zajímá? Ve jménu abstraktního nekonečného pokroku, na jehož tempo lidstvo není vůbec připraveno, zpochybňujeme hodnoty jako manželství. Ničíme základní esenci, tedy že se jedná o svazek jedné ženy a jednoho muže. Na těchto samozřejmostech ovšem vyrostla naše civilizace, která samotný pokrok umožnila a já se bojím, že jejich absurdním a malicherným zpochybňováním naši civilizaci dusíme.

Pouštíme novou společenskou revoluci rovnou do našich domovů a nikdo neví, co má následovat. Někdy mi to přijde jako hra malých dětí, které každých pět minut baví něco jiného. Začínáme přemýšlet o tom, zda je v pořádku, že muž pomůže ženě do kabátu, a zpochybňujeme dokonce i to, kdo to muž a žena jsou. Věřím v pokrok a že tu je od toho, aby lidem sloužil. Ale znovu opakuji, prostor pro masivní pokrok byl vytvořen na křesťansko-židovských základech. Současné (trans)gender a všemožné další šílenství kromě chaosu a zdánlivé svobody „být kýmkoli“ nepřináší nic, jen zotročení normálních a přirozených lidských vztahů a duše každého z nás.

Svoboda a spravedlnost

A tím jsme u další silné konzervativní hodnoty – svobody. Hodnota, bez níž lidská duše uvadá a kterou musíme chránit a vážit si jí. Její nedostatek je totiž hmatatelný. Osobní svobodu si musí každý nalézt uvnitř sebe, ta mu dává neomezenou sílu procházet neohroženě životem bez ohledu na vnější okolnosti, krize a výzvy, které každý lidský život má předurčeny.

Svobodným se ale můžeme stát až poté, co zjistíme, dle jakých pravidel a na jakém hřišti lze hru zvanou život hrát. Proto nám rodiče vštěpují hodnoty a pravidla našeho světa, abychom pak na prahu dospělosti mohli vzlétnout a pocítit svobodu. Každé dítě má také silně vyvinutý smysl pro spravedlnost, kterou lze naplnit jen v prostoru svobody. Svoboda zároveň nemůže být bezbřehá, svoboda bez odpovědnosti a hranic je jen anarchie a místo radosti přináší vždy jen destrukci.

Víra a naděje

Mnozí popisují dnešní stav západní společnosti jako blízký kolapsu. Jak se říká „žádný strom neroste do nebe“. Ale také se říká „vždycky je naděje“. Všechno se dá změnit a politický ráz a život v naší zemi, ten se dá změnit lehce. Ve volbách, vyjádřením vaší svobodné vůle. Zda pokračovat v současné situaci, nebo zda uskutečnit změnu.

Naší zemi v tom nadcházejícím roce 2019 čekají volby do Evropského parlamentu. Tradičně se těší malé volební účasti a malého zájmu. To považuji za mimořádnou chybu a myslím, že v roce 2019 to bude jinak. Česká republika potřebuje na půdě EU zástupce pravicové, konzervativní a národní politiky, kteří vnímají, že pokrok společnosti je možný jen na základě svobodných jedinců a pevných hodnot, které jsou univerzální.

Ráda mluvím s lidmi, vysvětluji moje postoje a snažím se je přesvědčit o svém pohledu na svět. A v tom nadcházejícím roce v tom hodlám pokračovat. Věřím, že prožijete další rok obklopeni svou rodinou, prožijete ho svobodně a při práci, která má smysl a která vytváří skutečné hodnoty.

Přeji vám proto, milí občané, šťastný Nový rok.

Tak pán Bůh s námi a zlé pryč

Alexandra Udženija
1. místopředsedkyně strany
expertka pro rozvoj ekonomiky a podnikatelského prostředí
předsedkyně klubu zastupitelů za ODS při ZHMP

Zdroj: ods.cz