Ale nejásejme, že se nás krize eurozóny netýká. Z dluhového průšvihu eurozóny hrozí recese, která může překonat tu z let 2008/2009. Při naší notorické závislosti na exportu do zemí EU je jasné, kolik toho naši producenti v EU prodají. Navíc nedávný průzkum poukázal na alarmunící fakt, že většina českých malých a středních podniků nejen že nevyváží mimo země EU, ale že ani o vývozu neuvažuje. Přitom hloubku dluhové krize může překonat její časová rozvleklost. Stačí jen poukázat na možná málo známý fakt, že řada titulů se po krachu na new yorské burze v roce 1929 vrátila na původní hodnotu až v padesátých letech.
Šéf Evropské komise Barroso má ovšem jasno v tom, kde hledat viníka. Přece v chamtivosti finančních trhů. Podle něj si asi nepůjčovali nezodpovědní politici od bank na svůj sociální populismus, ale naopak. Také finanční trhy se asi rozhodly dotovat početné řady lidí, jejichž handicapem byla nutkavá potřeba odpočinout si dříve, než zavadili o práci. Teprve v druhém sledu začaly po světě kolovat podivné finanční produkty, které zabalily to vše do úhledných balíčků, kterým přiřadily trhy virtuální hodnotu. Banky přestaly hledat investiční příležitosti, neb proč riskovat, když stačí nakoupit státní dluhopisy s garantovaným výnosem. Státní dluhy začaly vytěsňovat soukromé investice.
Někteří zejména levicoví tragédi mluví o konci kapitalismu, o konci neoliberalismu. Ale podle všeho spíš krachuje pokus o socialismus s kapitalistickou tváří. Ekonomický potenciál kapitalismu, pokud funguje, je velký. Velký ale neznamená nekonečný. Šanci vyhrabat se ze současné krize mají ti, kteří nepodlehnou líbivým povídačkám o rovnostářském ráji na zemi. Jak to končilo u nás, starší ročníky mají v čerstvé paměti. A na závěr, pane Fico, Vaše zdanění bohatých na eurosolidaritu stačit nebude.
František Laudátposlanec