V září 1938 vystoupil tehdejší britský premiér Chamberlain na londýnském letišti z letadla a mával nad hlavou údajně skvělou smlouvou s Hitlerem. V projevu pak svým občanům hlásil, že zajistil „mír pro naši dobu“. O rok později byly obě země ve válce a Chamberlain se zapsal do dějin jako slabý premiér, jenž se v klíčové chvíli zachoval zbaběle a hloupě. Jeho nástupce, který své zemi neslíbil nic jiného než „dřinu, krev, pot a slzy“, se naopak stal nejen národním hrdinou.
Ne, vážně nechci srovnávat Evropskou unii s nacistickým Německem. Ostatně by to ani nesedělo, protože na rozdíl od Chamberlaina, který přivezl domů alespoň iluzi výhodné dohody, současná premiérka Theresa Mayová vyjednala v Bruselu faktickou kapitulaci své země. Jak více rozebírá tento článek, jde skutečně o smlouvu naprosto tragickou. Británii by podle ní zůstala většina nepříjemných povinností vůči EU, ale odchodem ztratí i to málo vlivu na dění, co dnes má.
Brusel dojednáním této smlouvy propásl možnost vyrazit svým euroskeptikům trumfy z ruky. Kdyby se býval k Velké Británii zachoval velkoryse a umožnil hladký rozchod při zachování dobrých vzájemných vztahů, mohl posílit pozitivní obraz organizace, jíž jde skutečně o mír a prosperitu v Evropě. Místo toho zaujala EU nekompromisní pozici, aby všem členským zemím ukázala, kde je jejich místo, a že z této organizace se zkrátka nevystupuje. Potvrdila tedy dojem zlovolného uskupení, která svým členům diktuje podmínky a drží je při sobě strachem z následků a pomsty. Všem svým kritikům, údajným populistům a ruským agentům, tak nabila ostrými.
Británie pod vedením Mayové pro změnu propásla příležitost odejít hrdě se vztyčenou hlavou. Nechala si alespoň prozatím vnutit roli zmateného zoufalce, který netuší, co vlastně chce. Ačkoliv otázka „Co bude po vystoupení?“předem diskutována byla a plány „Co dělat?“existovaly, nevypadá to, že by se jimi premiérka řídila. Místo aby trvala na tom, že brexit je vůle občanů, a tudíž hotová věc, a že dohoda bude buď čestná a dobrá, nebo žádná, chovala se při vyjednávání slabě a nejistě a už dávno před koncem lhůty předběžně souhlasila s extrémně nevýhodnou podobou smlouvy.
Rozhodovat má dnes parlament. „Dohoda“ snad spadne pod stůl, protože pro ni žádný soudný člověk nemůže hlasovat. Otázkou však je, jaký další postup poslanci zvolí. Logické by bylo pokračovat v přípravách na odchod z Unie koncem března. Akceptovat riziko „hard brexitu“ bez dohody a zároveň vyvinout tlak na Brusel, aby znovu vstoupil do jednání a domluvil se příznivější podobě smlouvy. To vše už pod vedením jiného premiéra, který dostane důvěru, že věc dotáhne zdárně do konce. Jelikož však značnou část parlamentu tvoří ti, kteří odchod považují za chybu, není tato varianta jistá. Ostatně návrh, aby k brexitu bez dohody vůbec nemohlo dojít, už byl předložena má se o něm rovněž hlasovat.
Stále častěji se ozývají hlasy za opakování referenda. Britové prý prozřeli a rozmysleli si to, takže by měli mít právo rozhodnout se znovu. Je však zajímavé, že to často slyšíme od lidí, kteří zároveň trvají na tom, že když Češi jednou v roce 2003 souhlasili, je to nezpochybnitelný závazek platný napořád, bez ohledu na to, jak moc se mezitím EU změnila. Vůle lidu je zkrátka důležitá, pouze pokud se očekává probruselský výsledek. V opačném případě to nevzdělané a zmanipulované stádo (viz též „voliči“) rozhodovat v žádném případě nemá.
