Dr.Dr. Jan N. A. Berwid-Buquoy

Dr. et Dr. Jan N.A, Berwid-Buquoy
  • KDU-ČSL
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -1,69. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

01.02.2019 19:40:01

Veřejná omluva

Veřejná omluva

Našinec nesnáší kritiku. Považuje jí za urážku, pomluvu, ponížení a nebo i dokonce za nenávist. Přitom kritika je "plícemi demokracie", bez ní by demokracie vůbec nemohla existovat. Myslím si, že se máme ještě mnoho co učit...a nebo snad nikoli?

Ve dnech 05.11. 2018 a 16.01. 2019 zahájila přestupková komise Městského úřadu Tábor jednání (podle ust. § 80 zák. č. 250 250 / 2016 Sb. O odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), týkající se mé maličkosti a osob pana JUDr. Radima MARUŠÁKA (prezident Gamingské inciativy), tak jako JUDr. Světozára PLESNÍKA (předseda Svazu důstojníků a praporčíků AČR). Oba jmenovaní pánové si stěžovali, že jsem je ve svých autorských kritikách hrubě urazil a ponížil.

    Nejdříve bych chtěl důrazně upozornit na to, že jsem dalek toho, abych někoho „hrubě urážel“ a „ponižoval“. Naopak, v případě pánů Plesníka a Marušáka existují dokonce pracovní výkony, kterých si bez kritických poznámek nesmírně vážím. Mým celoživotním heslem je „lidská důstojnost a soukromé vlastnictví jsou nedotknutelné“. Zde není pro „urážky“ a „ponižování“ žádné místo. Jsem kdykoli ochoten a připraven spolupracovat s lidmi dobré vůle a ani ve snu nemíním nikoho „urážet“ a „ponižovat“...

   Žít s oním, výše uvedeným heslem, nebylo v ČSSR bez problémů. Na pochvalu to v žádném případě nebylo a na zavření do kriminálu to zase nestačilo. A tak jsem v ČSSR ani normálně nežil, nýbrž poněkud vegetoval a v mezích mých skromných možností bojoval proti komunistické totalitě.

   Můj otec, když se někde v ČSSR písemně ucházel o zaměstnání, vždy začínal těmito slovy: „Pocházím z velice chudých, skromných poměrů. Později jsem se zase do nich dostal...“ Já, osobně jsem v nich byl, v době totality, od samého počátku.

   Moje existenční situace se rapidně změnila až odchodem z Vídně (1970) do Západního Berlína a později i službou v Britské královské armádě (1981 – 1990), kde jsem oplýval finančními příjmy, i na poměry v  SRN, ve značně nadprůměrné výši. Děkoval jsem sice za vše Bohu, ale v hloubi mé duše jsem měl pochybnosti, zdali jsem si onen „americký blahobyt“ západní hemisféry, v takové míře, vůbec zasloužil...

   Výše uvedené osoby, JUDr. Marušáka a JUDr. Plesníka, jsem opravdu podrobil věcné kritice. To absolutně nepopírám. Zarážející na tom je pouze skutečnost, že se proti obsahu mých kritických postojů nebránili protiargumentací, věcně a konstruktivně vyvracející moje tvrzení, nýbrž se pouze cítili „uraženi a poníženi“, přičemž radikálně, z mé strany, vyžadovali  okamžitou omluvu. Odpovídal jsem jedno a totéž: „Rád se omluvím, ale nevím za co!“  Místo odpovědi, za co se mám vlasně omluvit, přišlo trestní oznámení.

 Zde bych chtěl, coby doktor politických věd (studium na jedné z neprestižnějších universit na světě Freie Universität Berlin, Západní Berlín a autor 14 knih literatury faktu), upozornit na jednu zásadní skutkovou podstatu:

Kritika, věcná, věřejná a konstruktivní, slouží k nápravě negativní situace nebo nesprávných postojů kritizované osoby. Jde o to, nežádoucí poměry napravit. Nastolit normální, přijatelné vztahy, popř. dokonce jednat v souladu s žádoucím pokrokem.

Pomluva, naproti tomu je, zákulisní šíření nepravdivých zpráv s úmyslem dané osobě ublížit, znevažovat jí a tak jako rovněž znehodnocovat její snahy. Jde o záměr onu osobu uvádět v diskreditaci a současně snižovat její důvěryhodnost. Něčeho takového nejsem za žádných okolností vůbec schopen! 

   Pakliže se pánové JUDr. MARUŠÁK a JUDr. PLESNÍK cítili mojí kritikou „uraženi“ a „poníženi“, omlouvám se jím tímto, neboť šířením mých kritických postojů jsem neměl v žádném případě úmysl je „urážet“ nebo „ponižovat“, nýbrž jsem sledoval pouze a výhradně nápravu stávajících poměrů. Můj úmysl nebyl jim ublížit, nýbrž je poučit.

     Omlouvám se tedy a ještě jednou zdůrazňuji, že si jinak jejich práce ve prospěch Armády České republiky vážím a mám permanentní, akuální zájem na zahájení plodné spolupráce mezi Svazem důstojníků a praporčíků AČR, tak jako Českou atlantickou komisí, NATO (ČAKO). Jsem o tom skálopevně přesvědčen, že spolupráce obou organizací by byla obrovským přínosem pro transparenci Armády České republiky, tak jako ČR a to jak v zahraničí, tak i v tuzemsku.     

   Je nutné si v každém případě uvědomit, že objektivní, kreativní a věcná kritika – možná i dost emočně vyjádřena (důležitý je však vždy obsah, nikoli emoční artikulace), je „plícemi demokracie“. Bez ní by se skutečná demokracie udusila. Je tedy bezpodmínečně žádoucí, jí vyvolávat a udržovat. V opačném případě hrozí nebezpečí, že by se naše Česká republika stala plíživou demokraturou a tím „státečkem ustrašených, poslušných hovádek“.

Abych byl konkrétní, zde jsou nahodilé příklady vrcholu pozitivního kritického jednání:

   Princezna Diana dostala o půlnoci chuť na dort, vstala z lóže své komnaty a odebrala se do kuchyně Windsorského zámku. Otevřela lednici, ukrojila si pořádnou porci dortu, sedla si ke kuchyňskému stolu a začala si pochutnávat... Náhle vstoupil do kuchyně provozní kuchař a Dianu oslovil: „Vaše královská Výsosti, Oni jsou zodpovědny za chod Spojeného království Velké Británie. Já oproti tomu za chod této kuchyně. Její královská Výsost mne nepožádala o povolení vstupu do kuchyně. Žádám tedy Královskou Výsost, aby dotyčný prostor dobrovolně okamžitě opustila. V opačném případě bych musel její Královskou Výsost osobně vyhodit!“   

   Poté vzal talíř s dortem princezně doslova „od huby“ a vrátil onen kus dortu zpátky do lednice. Diana se provoznímu kuchaři omluvila a mlčky odešla....

   Ano, i poddaní mají svá práva a povinnosti, které musí následník trůnu respektovat a podrobit se sám ostré kritice, pakliže je tato  věcná. Jiný příklad:

   Když jsem ještě sloužil v britské armádě v Západním Berlíně (Smuts Barracks, Berlín-Spandau) udál se následjící příběh:

  Seržant (pakliže si dobře vzpomínám, jmenoval se Tom Lawrence) na kasárenském nádvoří  Smuts Barracks, v Berlíně-Spandau, právě prováděl výcvik s jednotkou nových branců. Podle mého názoru jim dával dost zabrat...

   Náhle se za rohem vynořil divizní generál Gordon a začal seržantovi něco vysvětlovat. Tom si vše vyslechl a potom opáčil: „Vaše Lordstvo, Sire, Vy jste velitelem divize a já velím této jednotce. Sire, to, co já zde provádím je výhradně moje práce. Vaše Lordstvo, já Vám také neradím, jak máte velet divizi.“  Přeloženo do „češtiny“: „Kecáte nesmysly, vůbec tomu nerozumíte, koukejte zmizet!“ Jak na to reagoval generál?

    Gordon se dal do smíchu a podal seržentovi ruku, řka: „Tome, přijďte dneska po službě do vojenského baru ‚Edinburg House‘. Zvu Vás na večeři a na panáka...“ Tím byla celá věc uzavřena. Generála Gordona jsem znal osobně. Byl to skvělý člověk.

   Vážení přátelé, buďme upřímní! Myslíte si, že by se něco tak věcně kriticky podobného mohlo udát v naší vlasti v letech 1918 – 2019? Tedy, že by kuchař vyhodil manželku prezidenta republiky z kuchyně s tvrzením, že tam nemá co pohledávat, protože je to jeho rajón a nebo, že by si desátník nenechal od generála kecat do výkonu své služby a poslal ho do „háje“, neboť se jedná o jeho vojenskou služební  povinnost a nikoliv generálovu ?

 Myslím si, že něco takového očekávat v naších maloduchých poměrech by by bylo naprosto naivní..

    Přesto, statisícemi uvedených  „maličkostí“, v dimenzích pravidel všedního dne, ony národy dorůstají rozměrů světových velmocí.

    Ty národy, jenž uvedená pravidla nedodržují, se scvrkávají v trpasličí státečky. Není tedy náhodou, že jsme od roku 1918 čím dál tím menší a menší a nakonec skoro nejmenší... Naším jediným obrovským výkonem je, že jsme si dokázali uchovat alespoň vlastní jazyk – češtinu, i když i tady bylo v dějinách nejednou namále!        

V naší vlasti vypadá tradiční situace spíš následovně: Sklapnout paty a nasadit prdolezectví. Pomlouvat za zády a kálet si strachy do kalhot. Plazit se k autoritám po kolenou a vtírat se falešnými lichotkami. Držet jazyk za zuby, ani neceknout a hrdinství přenechat jiným. Učit své děti pochlebovat, poslouchat a nikoli přemýšlet a vychovávat je k sebedůvěře. Závidět a trestat úspěšné (Baťa, Ringhofer, Škoda, Babiš...), bombardovat je záští, tak jako primitivními pomluvami. Naše malost je v tomto směru opravdu velkolepá!

    Kdo zavinil a spáchal úspěch musí být nějakým způsobem potrestán! Běda génium! Všude musí být zavedená vláda sebevražedné průměrnosti, aby nikdo nevyčníval. Osobnosti jako Jan Hus, sv. Jan Nepomucký, Václav Havel a další, buďto upálit, utopit a když už to jinak nejde, tak alespoň na dlouhá léta zavřít do kriminálu. Toho, kdo bojuje proti blbosti a zbabělosti, prohlásit za úhlavního nepřítele, za zrádce a nebo alespoň za blázna... Nadprůměrní a geniální jedinci ohrožují vyintrikovaná koryta. Tradice nesmí být ohrožena: „Prasata se střídají, koryta musí zůstat!“

    Já jsem kdykoli ochotem se každému za všechno omluvit, pakliže si to dotyčná osoba žádá, už jenom z toho důvodu, abych mu udělal radost. Ale, položme si otázku: Co tímto aktem chceme, mimo vlastního egoistického uspokojení, pro náší vlast, národ a blahobyt  dosáhnout?

    Myslím si, že objektivní, konstruktivní a kreativní kritika je pro náš společenský řád (který jsem, coby politolog, nazval „kapitalismus s lidskou tváří“), daleko důležitější, vlastně existenčně nutná, pro fungování solidní demokracie, než nějaká, i když dobře míněná, omluva. Samozřejmě, že tím omluvu nepodceňuji, ale současně nepřeceňuji. Nedávám jí ad hoc přednost před konstruktivní a věcnou kritikou.

 Omluvou ještě nikdo nikdy nepodojil ani krávu, nestal se mistrem světa v kulečníku, nezískal Nobelovu cenu za celoživotní dílo, ani neporazil nacismus a komunismus...

    Základem všech ctností, uvedených osobností, byl nekompromisně kritický pohled na svět. Představte si, že by takové osobnosti jako byly Kristus, Roosevelt, Churchill, Havel a mnoho dalších, místo kritického urputného boje proti nepravostem a diktaturám, začaly jezdit křížem-krážem po světě a všude se omlouvaly!?  Kde bychom dnes byli?

   Zdůrazňuji ještě jednou: Já omluvu sice nepodceňuji, ale současně jí nepřeceňuji, nýbrž zásadní přednost dávám konstruktivním kritickým postojům.

Každého zdvořile žádám, aby činil pokud možno totéž, neboť v opačném případě se do budoucna, ve věci pokroku, nedostaneme ani o píď dál...

Dovolte mi, abych nakonec citoval Roberta F. Kennedyho (1925 – 1968), bratra prezidenta Johna F. Kennedyho a ministr spravedlnosti USA v letech 1960 – 1964:

 „Pokrok je krásné slovo. Ovšem jeho motorem je změna a změna má mnoho nepřátel...K organizaci naší společnosti nepotřebujeme pěsti, nýbrž nápady. Nepotřebujeme mohutné svaly, nýbrž ty nejschopnější mozky

Normal 0 21 false false false DE X-NONE X-NONE
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama