Vážený pane předsedající, pane poslanče, vážené dámy, vážení pánové, kolegyně a kolegové.
Původně jsem si říkal, že zde pohovořím o tom, že tady nejde ani tak o církve, o majetek, o to, co si kdo myslíme o církvích, jestli jsou nám sympatické nebo ne, jestli si myslíme, že budou dobře hospodařit se svým majetkem apod., ale že tady jde především o obyčejnou spravedlnost, která se má nastolit vždycky, ať už se to týká kohokoliv.
Chtěl jsem taky podotknout, že komunista živený nenávistnou marxisticko-leninskou ideologií zůstane komunistou navždy se svou závistí k majetku druhých, na jejichž základě vybudoval svůj likvidační režim, prohlásit za ostudné a skandální dnešní chování těch, kteří umožnili komunistům dostat se opět k vlivu. Ale pak jsem objevil článek mého kamaráda ekonoma Františka Gerta Svobody a rozhodl jsem se, že z něho tady ocituji, protože mně připadá přiléhavý, a přiznávám, ač nerad, že lépe bych to nenapsal.
Tak tedy: Opakování – matka moudrosti, říkali již staří Římané. Nezbývá tedy, než některým poslancům trpělivě zopakovat ohledně restitucí několik důležitých věcí v naději, že se hned za rohem vytahají za ucho, aby si to lépe zapamatovali.
Začněme v archivech. V obci Březí na Mikulovsku najdete sochu svatého Jana Nepomuckého, kterou obci daroval v roce 1763 Vavřinec Hummer, vrchní úředník panství Židlochovice. Na její budoucí údržbu vyčlenil 400 zlatých, které měly být půjčovány lidem v obci a z úroků se měl shromažďovat kapitál na budoucí opravy.
V roce 1855 pořídil Josef Janka, první kuchař u C. k. Rakouské paroplavební společnosti, sochu sv. Floriána. V noci na 15. duben 1853 přežil ztroskotání lodi na Dunaji u Orsovy a z vděčnosti za záchranu života se rozhodl postavit své rodné obci v Mikulově sochu tomuto světci. Je opatřena nápisem Ó, svatý Floriáne, pros za nás u Boha, a je připojeno jméno zakladatele. Dárce se před obecním představenstvem zavázal, že až do smrti bude pečovat o údržbu sochy a potom tato povinnost přejde na obec.
V Šitbořicích dne 19. dubna 1942 věnoval místní duchovní správce Eduard Chadim farnímu chudinskému fondu částku 20 tisíc korun, uloženou ve zdejší záložen Raiffeisen. Dále věnoval obnos 30 tisíc korun na zvony a ostatní potřeby kostela. I tyto peníze uložil ve zdejší Raiffeisence, aby z úroků bylo podpořeno dobré dílo.
Tyto tři náhodně vybrané příklady slouží jako příklad něčeho, co bylo dříve velmi rozšířeným zvykem. Při drtivé většině kostelů a kaplí, u mnoha božích muk, soch a křížů v poli existoval peněžní fond, z jehož úroků se hradily opravy. Tyto peníze byly před rokem 1948 nejčastěji uloženy v peněžních ústavech a výnosy z nich sloužily stanovenému účelu. Pokud neexistoval peněžní fond, existoval závazek, tzv. patronát, že fyzická či právnická osoba se o danou věc bude starat. Patronáty a veškeré závazky spojené s církevním jměním však zrušil komunistický zákon z roku 1949, který přiváděl církve pod státní dohled.
V roce 1953 pak přišla měnová reforma, jinak též státem organizovaná krádež, kdy se z úspor domácností a církevních nadací sanovalo krachující komunistické hospodářství. Všechny nadace ztratily svoji finanční podstatu a zanikly.
Ptáte-li se, jak toto historické jmění, které fyzické osoby vyčlenily jako majetkové nadace ve prospěch církve a které bylo komunisty ukradeno, vstoupilo do procesu restitucí, odpověď zní jednoduše: nijak.
Kapitál, který zajišťoval údržbu budov, soch a křížů, který pomáhal v charitativní práci a který byl dobrovolně věnován jednotlivými lidmi pro podporu dobra a krásy, zmizel kdesi v hlubinách komunistického šlendriánu, aby oddálil jeho kolaps. Jdete-li kolem rozpadajícího se kostela, rozvalených božích muk, rozpadajících se soch, vidíte důsledky měnové reformy či zrušení patronátu.
Současná podoba restitucí je až příliš velkorysým gestem církve vůči dnešnímu státu, když si uvědomíme, že stát se nehlásí k faktickému vyvlastnění církevních nadací, z jejichž majetku dlouhá léta žil, a nehodlá jej nijak obnovovat, kdy se vrací jen ta část půdy, která je v rukou státu (zemědělské pozemky s nízkou cenou), zatímco pozemky v rukou jiných subjektů se nevracejí (dnes stavební parcely ve velkých městech či jejich blízkém okolí, s cenou řádově vyšší) a místo nich je vyplácena finanční náhrada, nižší než reálná cena těchto nevydaných pozemků.
Ani to však, jak vidno, některým nestačí.
Jediným podkladem z odkazu předků, z kterého nám stát zatím dovoluje čerpat po libosti, je snad už jen jejich mudrosloví. A tak, když jsme příslovím začali, můžeme i příslovím skončit: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Děkuji za pozornost.
