Špiclovat, zdanit a společně sdílet!

On je problém samozřejmě trochu jinde, než že by se “jen” analyzovala nějaká anonymizovaná data. Jde o podstatu, jak tito politici uvažují o společnosti a jak chtějí data o ní využívat. Špiclovat, zdanit a společně sdílet – to byl úhelný kámen každého komunistického ideologa. U Pirátů si postupně na odhalování jejich pravé silně levičácké podstaty tak nějak zvykáme.

Zdaníme majitelé bytů, zavedeme uliční výbory, mohli bychom třeba povinně v každém SVJ platit jednu osobu, která by jen šmírovala ostatní, co doma dělají nebo jestli tam vůbec jsou, jestli třeba nejsou moc dlouho na dovolené apod. Prostě “pusťte nás na ně”! Jo, a všichni budeme jezdit na koloběžkách. To je ve zkratce zatím pirátský plán pro Prahu.

Co mě osobně zaráží, je argumentace některých lidí, u kterých vznikla utkvělá představa, že v Praze nějací zlí spekulanti snad z řad mafie vlastní tisíce neobývaných bytů a jen kvůli tomu jsou takhle vysoké ceny pro většinu občanů. V lince tohoto uvažování je pak pro ně obhajitelná představa, že mohu zasáhnout do vlastnické struktury bytů všech!, protože bydlení je lidské právo a cituji: „Vlastnictví zejména u bytů nemá být absolutní”. To jsme ale zpět u mantry squatterů z Kliniky a Zelených, kteří mluví o “demokratizaci vlastnictví”.

Pandořina pirátská skříňka

Doufala jsem, že tuto kapitolu o nedoknutelnosti vlastnictví máme za posledních 30 let jednou pro vždy uzavřenou. To osobně považuji za to úplně nejnebezpečnější, a že tento proud reprezentují zrovna Piráti, není bohužel až tak překvapivé. Možná to jen doteď nebylo zřejmé širší veřejnosti. Ostatně byli to oni, kdo ve Sněmovně nedávno odmítli podpořit zrušení daně z nabytí nemovitosti, což byl krok, který by mnoha lidem ke koupi jejich bytu či domu reálně pomohl a ušetřil jim 4 % z ceny nemovitosti, které musíte zaplatit ihned po koupi.

Vysoké ceny nemovitostí pochopitelně problém představují a nemá smysl před ním zavírat oči. Může za něj celá řada faktorů, především pak dlouhodobá politika okolo výstavby, která z celého procesu udělala doslova a do písmene noční můru. Postavit v Praze obytný dům je práce doslova na léta. Jen samotné vyřízení stavebního povolení trvá 247 dní, což nás staví na úroveň Nigeru, nebo Venezuely. A s tím je potřeba něco dělat a to rychle.

Jak na to? Přiznat si pravdu a jednat

Je ale také fér si přiznat, že za vysokou cenou bytů zvláště v Praze je také mnoho faktorů, které komunální politikou prostě neovlivníte. Ať už je to zdanění lidí, kterým pak v peněžence nezbývá dostatek peněz na nákup nemovitosti, nebo třeba fakt, že Česká republika je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě a přitahuje lidi z ciziny, kteří hledají bezpečnou zemi pro svůj život nebo pro investici pro své děti. Zároveň je potřeba si přiznat, že ne všichni prostě mohou mít svůj vlastní byt, ve vyspělých zemích je silně rozvinutý trh s nájemním bydlením a ten musíme také podporovat.

A se všemi kroky musíme začít už teď, třeba kvalitně zpracovaným územním plánem, zlepšením práce stavebních úřadů, tlakem na změnu stavebního zákona a zkrácení lhůt, či třeba jenom změnou přístupu k developerům, kteří by pro město měli být partneři a ne jen nepřátelé.

Rozhodně však zlepšení situace na trhu nepomůže žádný populistický návrh, který jen bude hrát na struny lidské závisti nebo označovat celou opozici za zaměstnance nějaké mafie, jak to zkusil pan Čižinský z Prahy sobě. Vyvolávat (už zase) dojem, že tu nějací bohatí lidé s těmi mafiány vykořisťují společnost a nejsou ochotni kvůli svému zisku všem ostatním poskytnout vlastní bydlení, na které snad má mít každý právo, to je opravdu nebezpečná hra s námi všemi.

Tak pán Bůh s námi a zlé pryč