Ministr obrany Vondra řekl minulý týden při vojenské přísaze na Hradčanském náměstí – silněji než to naši ministři obrany říkávali v minulosti, neboť většina z nich se s armádou v podstatě bohužel vůbec neidentifikovala – že „armádu potřebujeme“. Řada z Vás tomu byla přítomna. To je výrok velmi netriviální, který v naší zemi nebýval a o to více není nyní zcela jednoznačně přijímán. Zejména na počátku 90. let postoje vlivné části naší politické scény s tímto názorem nebyly v souladu.
Tato věta pana ministra, se kterou souhlasím, však musí mít dovětek. Občanům a zákonodárcům musíme dobře vysvětlit, proč armádu potřebujeme.
Zdá se mi nedostatečné pokoušet se postavit obhajobu potřeby naší armády primárně na základě jejího účinkování v zahraničních misích. Tyto mise – při proměnlivosti politiky a mezinárodní situace – dostatečným argumentem nejsou, a nemohou se stát výlučným zdrojem legitimity armády v očích veřejnosti. Nemyslím, že můžeme být armádou chemické ochrany a polních nemocnic. Není možné změnit armádu ani na pomocný záchranářský sbor například při povodních. Tyto věci sice úlohou armády také jsou, ale pouze TAKÉ.
Hlavní rolí armády je – podle ústavy – bránit celistvost našeho státu. A zde to také všechno začíná i končí. Není to o armádě, ale o státu. Nechceme-li rezignovat na svůj stát, nechceme-li rezignovat na jeden ze základních atributů státu, pak armádu potřebujeme. Tato otázka bohužel dnes nemá samozřejmou odpověď.
Páni generálové a důstojníci, potřebu armády pomůžete obhájit, jen když budete spolu s některými z nás obhajovat existenci našeho státu – ve světě před globalizačními a v Evropě před unifikačními tendencemi. Jedině jako důsledek vážné politické debaty napříč celým politickým spektrem na toto téma je možné vysvětlit, zda armádu potřebujeme a jen za tohoto předpokladu je možné vést vážnou debatu – při dnešních obrovských tlacích na státní rozpočet v důsledku dalšího oslabování ekonomiky – o tom, aby byl na armádu vydělován potřebný objem finančních prostředků.
K tomu, aby byla armáda jen formálním ornamentem na obrazu našeho, o řadu tradičních atributů oslabovaného státu, je příliš drahá. Je-li něčím jiným, a já jsem přesvědčen, že je, resp. by být měla, pak je třeba uvažovat úplně jinak. Pak je třeba odmítnout defétismus, který se v naší zemi, ale i v naší armádě šíří.
Pak je třeba říci, že armáda musí nejen udržovat, ale i zesílit svou morální, profesionální a bojovou připravenost. Pak je třeba říci, že armáda není dopravní stavbou, kterou je v dobách hospodářských obtíží možné zakonzervovat na pozdější dobu. Armáda je živý organismus, který má smysl, jen pokud je na vysoké technologické a profesionální úrovni doby. Stejně tak se armáda nemůže obejít bez elementární profesionální i sociální jistoty vojáků.
Nelze zastírat, že v uplynulém období prestiž armády v očích veřejnosti utrpěla. Zapříčinily to postupně se vynořující skandály či nevyjasněné problémy v oblasti vyzbrojování z minulých let (Tatra, pandury, gripeny, CASY a řada dalších), příklady nehospodárného nakládání s majetkem, nerozhodné a neodvážné vyklizování výcvikových prostorů, nekoncepční rušení útvarů a základen, ale i leckdy neplánované odchody vojáků pod tlakem finančních úspor, atd.
Jako vrchní velitel ozbrojených sil budu v politických diskusích stát rozhodně na pozicích početně možná nevelké, ale silné a bojeschopné, technologicky moderně vybavené armády. Armády, v níž se neplýtvá prostředky daňových poplatníků, jejíž vojáci, stejně jako celá společnost, si umějí bez reptání a výhružek odchodem utáhnout opasky, když není dobrá hospodářská situace, ale kteří současně žijí a pracují s jasnou perspektivou.
Věřím, že toto všechno bude tématem Vašeho dnešního jednání, do kterého Vám přeji mnoho zdaru.
Václav Klaus, Ministerstvo obrany ČR, Velký sál, Praha, 2. listopadu 2011