nemám tady před sebou žádný dlouhý historicky exkurz a pokusím se opravdu o velmi krátkou poznámku. Měli jsme tady slova, vaším prostřednictvím, pane předsedající, pana kolegy Luzara o tom, že je tady rozdělená společnost a že my se snad dnes snažíme udělat něco pro to, aby ta společnost rozdělená nebyla. Já bych tu situaci rozhodně tak neviděl. Ta společnost tematicky nad tímto problémem určitě rozdělená je, ale nemyslím si, že tím dnešním dnem děláme cokoli pro to, abychom to zmíněné rozdělení společnosti nějakým způsobem zmírnili. Naopak, co reálně děláme, je to, že již schválený právní stav jednou projednaný Parlamentem České republiky prostě z důvodu toho, že to bylo podmíněno tím, že Komunistická strana Čech a Moravy podpoří existenci této vlády, prostě vracíme sem zpět k nám do Parlamentu.
Mně to samozřejmě od KSČM nepřekvapuje, protože ten její názor na toto téma je jasný, je to celkem silný a logický politický tah, který předvedla, a já to nehodlám žádným způsobem hodnotit jinak než tak, že prostě je nástupnickou organizací té strany, která ten majetek jednou ukradla. A neukradla ho samozřejmě jenom církvím, ale ukradla ho mnoha ostatním a teď se snaží ten již jednou schválený stav v Parlamentu zvrátit. Ale je to její právo, to je politika.
Už více mě to překvapuje například u sociálních demokratů, kde jsem v Senátu pozoroval, že ten názor zákonodárců, kam samozřejmě patří i senátoři, u sociálních demokratů vůbec tak jednotný není. Jsou tady senátoři jako pan kolega Dienstbier a pan kolega Antl, kteří se prostě vyjadřují v tom ohledu, že zákonná úprava, tak jak je předkládána Poslaneckou sněmovnou, prostě s toho pohledu zákonodárného v pořádku není. A že bychom jako zákonodárný sbor, kterým Poslanecká sněmovna i Senát jsou, měli předkládat prostě takové normy, u kterých pokud možno máme tu jistotu vnitřního přesvědčení, že předkládáme normu, která je z ústavního pohledu v pořádku. Pokud tak nečiníme, tak se dopouštíme jistého alibismu. Ten alibismus je: No tak tady něco rozhodneme a pokud to náhodou nebude v pořádku, tak je tady ten Ústavní soud, který to posléze projedná. To podle mne není zodpovědný zákonodárný přístup, je to takové hraní si s tím, co tady schválíme, a drobný projev naší vlastní nezodpovědnosti. Ale samozřejmě, jak říkal pan kolega Luzar, prostřednictvím pana předsedajícího, my to jistě k tomu Ústavnímu soudu jako podnět dáme, naši senátoři spolu s řadou dalších senátorů jsou na to připraveni a už textace toho je v takové fázi, že ten podnět bude následovat bezprostředně po tom, co by Poslanecká sněmovna případně ten svůj návrh opět dnes přehlasovala a prosadila dále.
My se pohybujeme v právním prostředí, kde se jednoznačně dotýkáme nějakého legitimního očekávání, které vycházelo z původní schválené úpravy. To samo o sobě v právním státě není příliš normální. A ještě se pohybujeme i v takovém prostředí, kde tady ve Sněmovně od různých lidí pro mě trochu překvapivě slýchávám ve chvíli, kdy se jim to hodí, o židovsko-křesťanských tradicích naší civilizace, jejímiž nositeli logicky nejrůznější církve dodnes ve společnosti jsou. A aniž bych sám byl praktikujícím křesťanem, tak se trochu hořce pousmívám nad tím, že se tady vlastně vede primárně svatá válka proti katolické církvi. Ale pokud se na ten návrh dopodrobna podíváme, tak katolická církev rozhodně nebude tou, která tímto návrhem bude primárně dotčena. Budou to církevní organizace menší a pro ty to může znamenat samozřejmě i fatální dohru. To je prostě paradox, který tady cítíme a myslím si, že každý zákonodárce se sám musí vypořádat se svým svědomím, zda hlasovat pro takový návrh, který je legislativním paskvilem. A uvědomit si, že tu debatu v současné chvíli opravdu nevedeme o to, zda ty církevní restituce byly příliš vysoké, byly příliš nízké, a že teď to nějakým způsobem napravujeme. Ta debata je přece jinde. My se bavíme o tom, zda tento návrh, jak je předkládán, je vůbec legislativně v pořádku, a zda už teď dopředu neříkáme, že za nás jako zákonodárce, protože se jinak nedohodneme, musí rozhodovat Ústavní soud.
Děkuji.
