Koaliční poslanci se ale s tímto
„válcováním“ opozice zdaleka nespokojili. Nejenže následně omezili délku
a počet vystoupení jednotlivých poslanců tak, aby každý poslanec mohl
vystoupit nejvýše dvakrát po deseti minutách, ale navíc sloučili
rozpravu k celkem čtrnácti vládním návrhům zákonů, aby docílili toho,
že se - podle jejich výkladu - toto omezení vystupování poslanců
vztahuje na celou sloučenou rozpravu. Poslanec by tak ke každému návrhu
zákona mohl mluvit v průměru necelou minutu a půl.
Je zjevné,
že se vládní koalice svým nedávným dvojitým debaklem u Ústavního soudu
nepoučila. Opět svým postupem popírá základní principy demokratického
zákonodárného procesu, zejména právo opoziční menšiny vyjádřit
v otevřené rozpravě svůj názor a projevit legitimní odpor proti záměrům
většiny.
ČSSD proto připomíná závěry vyslovené v letošním nálezu
Ústavního soudu, jímž byl zrušen zákon o úsporných opatřeních
v působnosti MPSV (viz body 72 až 75 nálezu):
„Ačkoliv
zmíněný princip většinového rozhodování (čl. 6 Ústavy ČR) patří mezi
základní definiční znaky demokracie a demokratického rozhodování
a většina vlád parlamentních demokracií je odkázána právě na podporu
(důvěru) parlamentní většiny, složené ze zástupců jedné či více
politických stran zastoupených v Parlamentu, není Parlament orgánem této
většiny, nýbrž je založen na svobodném výkonu mandátu všech svých členů, na jejich rovnosti, neboť všichni jsou reprezentanty lidu, dále na svobodě projevu všech a na svobodě parlamentní rozpravy
(čl. 15, čl. 23 odst. 3, čl. 26 a čl. 27 odst. 2 Ústavy ČR), a to bez
ohledu na to, k jaké politické frakci či k názorovému proudu jednotliví
členové Parlamentu náleží. Zástupcům parlamentní opozice,
která bývá složena ze zástupců politických stran zastoupených
v Parlamentu, na výkonu vládní moci se však přímo nepodílejících
a co do počtu zpravidla se ocitajících v početní menšině, musí být s ohledem na ústavně garantovaný princip ochrany menšin (viz shora) umožněn
v rámci legislativních procedur nerušený výkon jejich ústavně
garantovaných práv a nesmí jim být libovolně znemožňováno plnit výše zmíněné, pro demokracii nezastupitelné funkce parlamentní opozice.
Mezi
nejzákladnější práva parlamentní opozice anebo jejích jednotlivých
členů, která by měla být v demokratickém právním státě ústavně
garantovaná, lze zařadit zejména práva zaručující parlamentní menšině
účast na parlamentních procedurách; práva umožňující parlamentní opozici
výkon dozoru a kontrolu vládnoucí většiny i vlády samotné. Dále
se jedná o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat rozhodnutí přijímaná většinou,
jakož i o práva umožňující opozici domáhat se ústavního přezkumu
většinou přijatých rozhodnutí (zákonů), a konečně jde v neposlední řadě
i o práva chránící parlamentní opozici i její jednotlivé členy
před pronásledováním a zvůlí ze strany většiny. Míra (hloubka) a úroveň
úpravy zmíněných práv parlamentní opozice v daném systému, jakož i šíře
prostoru, v němž je parlamentní opozici umožněno plnit její
nezastupitelné funkce, jsou nejen známkou úrovně politické a parlamentní
kultury dané společnosti, nýbrž vyjadřují i stupeň demokratičnosti
daného politického systému. Jednou z nezbytných podmínek dostatečné
právní úpravy zmíněných práv a oprávnění parlamentní opozice či menšin
by měl být v každém případě požadavek, aby tato práva byla upravena tak,
že vládnoucí většině znemožní rušit je či je zásadním způsobem měnit
pouze na základě vlastního uvážení anebo jí alespoň zabrání v tom,
aby tak činila bez dostatečného časového odstupu od nástupu k moci.
Za
pomoci ústavně konformní interpretace jednotlivých ustanovení jednacích
řádů ve světle výše zmíněných požadavků vyvěrajících z aplikace
principů, které musí ovládat řádný legislativní proces, lze i z aktuální
podoby jednacích řádů obou komor seznat, že jejich účelem je tato práva
garantovat. Formálně tak poskytují dostatečnou právní oporu pro jejich
výkon, a tak umožňují i naplňování funkcí opozice jako takové.
Jak již bylo výše konstatováno, za
náležitý lze považovat jen takový legislativní proces, který umožňuje
racionální diskurs, slyšení stran a otevřenou diskusi mezi zastánci
konkurenčních názorů, včetně názorů menšinových, podpořených možností
aktivní participace účastníků v jeho průběhu (…). Proto je třeba
vymezit a konkretizovat výše předestřená práva parlamentní opozice,
která garantují parlamentní menšině aktivní i pasivní účast
v parlamentních procedurách. To proto, že jejich garance a realizace
jsou jednou z nezbytných podmínek naplnění požadavků kladených na řádný
a férový demokratický legislativní proces. Citovaná rezoluce
Parlamentního shromáždění Rady Evropy zahrnuje do okruhu těch práv
parlamentní opozice, která se pojí s její účastí na legislativních
procedurách, kromě garance její prosté účasti v parlamentním projednání
spojené s možností hlasovat i právo aktivně vystoupit v rozpravě a vyjádřit se k projednávanému bodu či interpelovat zúčastěného člena vlády, dále i garanci možnosti ovlivnit samotnou projednávanou agendu (pořad) následující parlamentní schůze, která by tak neměla být pouze v rukou vládnoucí většiny, včetně možnosti vyvolat mimořádné schůze, docílit zařazení nového bodu na pořad jednání, či naopak možnosti její blokace nebo oddálení projednávání určitého bodu programu cestou tzv. obstrukcí. (…) V neposlední řadě je nutné do tohoto okruhu zařadit i právo opozice aktivně participovat na zásadních politických a organizačních rozhodnutích dané parlamentní komory.“
Z
výše uvedených ústavních norem a principů vyplývá požadavek ústavně
konformní interpretace zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, tedy
takového výkladu, který umožní a ochrání svobodnou soutěž politických
sil a práva menšiny, resp. práva opozice.
Účelem ustanovení § 54
odst. 8 jednacího řádu Sněmovny, které umožňuje sloučení rozpravy
k více bodům pořadu schůze, nepochybně není omezení práv parlamentní
opozice, ale efektivita při projednávání jednotlivých bodů, které spolu
věcně úzce souvisejí. Vládní koalice však sloučila rozpravu ke zcela
nesouvisejícím návrhům zákonů, které se týkají oblastí zdravotnictví,
daní, sociálních dávek, zaměstnanosti a bezpečnosti. Proto usnesla-li
se Sněmovna na omezení řečnické doby a na maximálním počtu vystoupení
poslance a současně na takovémto sloučení rozpravy, pak podle ČSSD
nemůže předsedající postupovat tak, aby nepřipustil více než dvě
desetiminutová vystoupení téhož poslance v rámci „sloučené“ rozpravy,
pokud se tato vystoupení týkají různých (původně samostatných) a věcně
nesouvisejících bodů, resp. různých věcí (materií) obsažených
v jednotlivých předlohách. Tomu odpovídá i jazykový výklad ustanovení §
59 odst. 1 a 2 jednacího řádu, z něhož vyplývá, že časové omezení
řečnické doby se vztahuje „k projednávanému bodu“, a nikoli ke sloučené
rozpravě a že omezení počtu vystoupení se týká „téže věci“, a nikoli
sloučené rozpravy.
Pokud vládní koalice ani tentokrát nepřipustí
svobodnou a otevřenou parlamentní rozpravu o jejích uskutečňovaných
zásadních opatřeních, majících dopady na všechny naše občany, nezbude
poslancům ČSSD, než způsob přijetí všech takto schválených zákonů
podrobit opět testu ústavnosti před Ústavním soudem.
05.11.2011 20:15:00
Vládní koalice znovu porušuje demokratická pravidla parlamentarismu
Poslanci stran vládní koalice se při projednávání návrhů tzv. reformních zákonů opět uchýlili k nedemokratickým praktikám, porušujícím zákon o jednacím řádu v Poslanecké sněmovně i Ústavu České republiky.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout