Je evidentní, že to dobrá myšlenka nebyla a že ztroskotat musela. V posledních týdnech opakovaně - a zcela souhlasně - cituji větu z nedávného článku bývalého britského ministra financí Nigela Lawsona, že „rozhodnutí o Evropské měnové unii bylo jednou z nejvíce nezodpovědných politických iniciativ poválečného období" (v článku „We Need a Constitution to Protect Us from a Superstate", The Times, 5. září, 2011).
Téma fiskální a měnové politiky navržené pro dnešní rozpravu je v mnohém podobné. V loňském roce bylo zřejmé, že se mluví o Evropě. Název dnešní rozpravy nespecifikuje tu část světa, kde neúměrně ekonomickému výkonu rostou veřejné výdaje a kde je monetární expanze používána jako falešný lék proti nikoli monetárně vzniklému problému, proti finanční krizi a ekonomické stagnaci. Přesto je na první pohled evidentní, o jakou část světa jde.
Celého světa se tedy naše diskuse ani letos netýká. Týká se pouze Západu, Evropy a Spojených států amerických. Týká se té části světa, která svou nezodpovědnou politikou v závěru minulého desetiletí dopustila hlubokou finanční a ekonomickou krizi, která v návaznosti na to vyvolala dnešní dluhovou krizi eurozóny a která - jak je vidět - v těchto chvílích směřuje ke krizi další. Řada ekonomických indikátorů ekonomický propad či minimálně zpomalení v budoucnu naznačuje velmi přesvědčivě.
Příčiny těchto problémů nejsou úzce ekonomické a už vůbec ne výlučně finanční či měnové. Západní civilizace v posledních desetiletích udělala osudovou chybu: sama sebe přetvořila v ekonomicko-sociální model, který neklade na první místo ekonomickou výkonnost, od které by se mělo všechno další odvíjet, ale který na první místo klade autonomně se vyvíjející nároky jednotlivců, různých zájmových a sociálních skupin, ale i celých států. Je to radikální obrácení řazení klíčové sekvence, a v tomto smyslu je to podobné komunismu.
Rozhodující začalo být slovo nároky a jeho odtržení od slova výkon, produkce, nebo s výkonem spojené příjmy. Neadekvátní růst veřejných výdajů, ke kterému v mnoha zemích západního světa v poslední době dochází, není způsoben ničím jiným, než možností tyto dvě věci oddělit. V soukromé sféře je toto oddělení technicky možné díky existenci bankovního úvěru, a není sebemenších pochyb o tom, že bylo lehkomyslné poskytování bankovních úvěrů (a všech na ně navázaných finančních instrumentů) jednou z klíčových příčin vzniku nedávné hluboké finanční krize. Ve sféře veřejné je toto oddělení možné díky existenci států a jejich specifické rozpočtové politiky, kdy u státu chybí - nikoli dlouhodobě, ale v kratším časovém období - „tvrdé rozpočtové omezení". Vznik dluhové krize států je dán možností krátkodobě nevyrovnávat státní rozpočet. Nic více a nic méně v tom skryto není.
Růst veřejných výdajů, rychlejší než růst příjmů institucí tyto výdaje realizujících, je - jak dobře víme - ekonomicky možný do té doby, dokud je někdo dluh státu, vyjádřený ve státních dluhopisech, ochoten kupovat. To platilo celá staletí, a proto se také celá staletí opakovaly a opakují bankroty států. Co je nového právě v dnešní době? Jako nové vidím čtyři věci:
- míra nárokovosti a pocit možnosti nevázat nároky na to, zda na tyto nároky máme, dosáhla v dnešní západní společnosti mimořádného rozměru, historicky - mimo období válek či jiných mimořádných situací - neznámého. Nemá to jen bezprostřední ekonomicko-sociální příčiny, je to odraz celkového posunu základního paradigmatu uvažování západní společnosti. To by však bylo téma na samostatnou rozpravu;
- západní společnost se po několika desetiletích opět navíc vrátila k bezmezné víře v keynesiánskou doktrínu, která deficity státních rozpočtů obhajuje a ospravedlňuje a která navíc věří v jejich produktivní účinek. Kdybych teď byl na filozofické fakultě některé z našich univerzit, pokoušel bych se nesmyslnost této doktríny studentům vysvětlit. Doufám, že to na pražské Vysoké škole ekonomické, tím spíše na této fakultě, není třeba;
- specifickým fenoménem posledního desetiletí v Evropě byl zrod Evropské měnové unie, která do sebe posbírala ekonomicky velmi různorodé země, země s odlišným fiskálním chováním, země s odlišným sklonem k inflaci, se sklonem k odlišnému vývoji exportních a importních toků, s velmi se lišícím sklonem k úsporám a investicím a která tyto země zbavila klíčové ekonomické veličiny, kterou je nejvýznamnější ze všech cen - měnový kurs. Tyto země jednotným měnovým kursem ztratily potřebné signály o sobě samých. A nejen to. I vnější svět na ně začal nahlížet - což bylo jeho tragickým omylem - jako na země stejné a výsledkem bylo, že se mohly - neúnosně dlouhou dobu - v podstatě beztrestně zadlužovat. A řada z nich se také neúnosně dlouhou dobu zadlužovala. Proto dnešní dluhová krize;
- monetární expanze není, ač si to extrémní keynesiánci typu Paula Krugmana a Josepha Stiglitze snad skutečně myslí (ač ani tomu já nevěřím, protože tak hloupí nejsou), ani cestou z ekonomické recese, ale už vůbec není cestou z dluhové krize evropských států a USA. Monetární expanze může ovlivnit jen monetární veličiny, může vyvolat inflaci a ta může smazat dluhy. Monetární expanze nemůže smazat dluhy bez vyvolání inflace.
Abych se vrátil k názvu naší rozpravy, zcela nesmyslně rychlý růst veřejných výdajů posledního desetiletí není v Evropě odstranitelný „polepšeným" chováním evropských ministrů financí či evropských vlád. Jedná se o důsledek fundamentálního systémového defektu, který je produktem omylu Evropy, a to jak co se týče modelu evropského integračního procesu, tak co se týče modelu evropského ekonomicko-sociálního uspořádání. Odstranění tohoto systémového efektu není v moci rozhodnutí toho či onoho evropského summitu. Jde o věci daleko hlubší. Tento problém nemá jednorázové řešení. Vyžaduje řešení systémového typu a to se nedá docílit sebelepší dohodou Angely Merkelové s Nicolasem Sarkozym, kteří navíc od samotného počátku jdou zcela špatným směrem.
Už teď je cena chybného systémového uspořádání Evropy obrovská. Varovné je to, že tato cena bude - nedojde-li k transformaci, blízké svým rozsahem a hloubkou naší transformaci po pádu komunismu - nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Buď bude v Evropě taková transformace rychle provedena, nebo se Evropa stane periferií dynamicky se pohybujícího zbytku světa.
Václav Klaus, veřejná vědecká rozprava na téma „Kdo může za růst veřejných výdajů v posledních desetiletích a je monetární expanze vhodným lékem?" na Národohospodářské fakultě VŠE, Praha, 9. listopadu 2011
