Pokud jde o zápal vlády prosazovat radikální změny, ten je nezpochybnitelný. Horší to už je s hodnocením vládní politiky jako reformní. Je mírně řečeno nepřesné označovat vládní zvyšování daní spolu s privatizací služeb veřejného zájmu za reformy.

A rozpočtová odpovědnost? Tento poslední tahák současné trojkoalice je nejsmutnější ze všeho. Současná koalice získala mandát na základě neférového strašení „řeckou cestou“, ke které údajně měla směřovat sociální demokracie. Pokud bychom se uchýlili k této poněkud pokleslé rétorice, pak hrozí, že se nejjistěji na řeckou trajektorii dostaneme s Kalouskem a Nečasem. Ministr financí Kalousek je se svými odhady hospodářského růstu s již trapnou pravidelností mimo, ale vůbec nic si z toho nedělá. Naopak, roubuje nový rozpočet pro příští rok na zcela nerealistická čísla. Tato vláda produkuje nevídané schodky veřejných rozpočtů – již dnes je ve hře přes 200 miliard korun dluhu. Nejnovější odhady ekonomického růstu Evropské komise pro ČR však naznačují, že bude ještě hůř (letos 1,8 % a příští rok pouze 0,7 %).

Koalice zneužívá své většiny k umlčení kritiků a neváhá silou parlamentem protlačovat reformy, které zapříčiní ještě větší veřejný dluh. Prosadila další úlevy podnikům, které se vládě za její dárky v době krize zcela pochopitelně nemohou revanšovat vytvářením nových pracovních míst. A jediný, kdo placení neunikne, je zaměstnanec, který většinu svého měsíčního výdělku obratem vydá za zboží a služby (se zvýšenou DPH). Podle nejnovějších Nečasových výroků je pravděpodobné, že proběhne další kolo snižování platů ve veřejném sektoru a že budou zmrazeny důchody. Uvážíme-li, že náš hrubý domácí produkt je tvořen z jedné třetiny domácí spotřebou a ze dvou třetin exportem malé hrstky úspěšných podniků, které jsou zcela závislé na zahraniční poptávce, čekají naši ekonomiku pod vedením národohospodářů z ODS a TOP 09 krušné časy.

Výsledkem bude ještě horší propad veřejných financí, na který má koalice stále stejný, primitivní recept: další škrtání výdajů. Je to začarovaný kruh (nebo spíše spirála směřující ke dnu): zadlužení státu snížit osekáním výdajů, osekání výdajů způsobí pokles domácí poptávky, což vede k dalším výpadkům příjmů státu a zvýšení státního dluhu…. a tak pořád dál, stále dokola.

Nejvíc frustrující pro občany, kteří si musí stále těsněji utahovat opasky, je pocit, že vláda nemá žádnou ucelenou strategii ekonomického rozvoje, která by naznačila, jakou chceme mít ekonomiku a společnost za, řekněme, deset let. Strategické uvažování by znamenalo stanovit si jako priority vzdělání, vědu, inovace a moderní infrastrukturu, do kterých by se mělo investovat s maximálním využitím fondů EU. Protože dnešní mocní takto neuvažují, nenajde se příště zřejmě ani dost mladých, kteří by se pokoušeli znovu přemluvit dědka a bábu.

Libor Rouček