Často se mluví o krizi eurozóny. Ve skutečnosti se jedná o finanční krizi jednotlivých států v eurozóně. Německo, Rakousko, Nizozemí či Estonsko žádnou finanční krizi neprožívají. S krizí a neschopností splácet své závazky se potýká především Řecko, potažmo pak Portugalsko, Irsko a nejnověji Itálie.
Uplynulé dny a týdny se točily právě kolem situace v Řecku: jak této zemi pomoci, aby nezbankrotovala, a mohla nadále finančně i ekonomicky fungovat. Na zmíněných summitech bylo přijato následující řešení: Řecku se odpustí část dluhů, přibližně 100 miliard eur, a Atény na oplátku budou muset uskutečnit další, pro Řeky samozřejmě nepříjemné reformy a bolestivá opatření. Jedná se o snižování přebujelého počtu úředníků, zlepšení fungování daňového systému, rychlejší privatizaci státních podniků apod. Současně, protože některé evropské banky v této souvislosti přirozeně utrpí ztráty, byla přijata opatření na upevnění kapitálových pozic a přiměřenosti těchto bank, tak aby se finanční problémy z Řecka nepřelily do dalších zemí.
Tato opatření jsou krátkodobá. Státy eurozóny a potažmo celá Evropská unie však budou muset řešit dlouhodobější příčiny této situace. Je nutné zefektivnit finanční, ekonomickou a politickou správu společných věcí v eurozóně a v celé EU. Evropské instituce - Evropská komise a příslušní komisaři – by měli mít dostatečně silné instrumenty na dohled nad situací v jednotlivých členských zemích. Tak aby se již nemohlo beztrestně dít a opakovat bez jakýchkoliv sankcí to, co se dlouhou dobu dělo v Řecku nebo v Itálii.
Obávám se ale, že řešení všech těchto problémů nelze uskutečnit přes noc, za měsíc ani za rok. Řešení, jak se již před několika dny vyjádřila německá kancléřka Merkelová, si vyžádá celou dekádu. Státy, které jsou velmi zadlužené a předlužené, se budou muset dlouhé roky oddlužovat. To se dotkne ekonomického růstu v těchto zemích, v celé EU a bohužel i životní úrovně mnoha lidí.
Minulý měsíc přijal kongres ODS usnesení ohledně konání referenda o přijetí eura v České republice. Co si o tom myslíte?
Obecné názory ODS na referendum jsou známé. Vzpomeňme si, že ODS v českém parlamentu celkem osmkrát zablokovala přijetí zákona o referendu a doposud byla proti konání jakéhokoliv referenda v ČR s jednou jedinou výjimkou a tou bylo v roce 2003 referendum o našem vstupu do EU.
V tomto referendu se 78% zúčastněných českých občanů rozhodlo o vstupu naší země do EU a o přijetí eura jako společné měny. Jinými slovy Česká republika má, stejně jako Slovensko, Maďarsko, Polsko a další nové členské země, v přístupové smlouvě závazek o přijetí eura za společnou měnu. Nikde však není psáno, kdy tuto měnu přijmou. Slovensko, Slovinsko, Kypr, Malta, nejnověji v tomto roce Estonsko euro již přijaly a jiné členské země jako Lotyšsko a Bulharsko se k tomuto kroku chystají.
Česká republika, jak známo, za poslední roky neplní jednu z podmínek pro přijetí společné měny, a tou je deficit veřejných financí za jeden kalendářní rok. Přijetí eura tedy u nás není na pořadu dne. V první řadě bychom měli odstranit náš deficit veřejných financí a potom se o termínu nebo datu přijetí společné měny můžeme bavit.
Usnesení ODS z jejich kongresu není bohužel politické. Je rázu populistického, obracející se na část nespokojené veřejnosti doma. Navenek mezi našimi evropskými partnery, požadavek ODS na referendum vyvolal nepochopení. Nepochopení z toho důvodu, že přístupová smlouva České republiky byla ratifikována všemi členskými státy a v případě, že by ČR chtěla ohledně eura výjimku, jako ji má Velká Británie či Dánsko, musela by znovu požádat všechny ostatní členské státy o tuto výjimku. Jinými slovy, členské země EU se na nás začínají dívat jako na takového „vychytralého vyčůránka“, který nastavuje ruku, když potřebuje peníze, jenž se však v časech, když by i on měl vyjádřit určitou solidaritu, ke svým kamarádům odvrací zády. Není to dobrý přístup a k naší reputaci a postavení v EU to rozhodně pozitivně nepřispěje.
Na začátku října jste se setkal s bývalým americkým prezidentem Jimmy Carterem. Jakou roli hraje tato výrazná osobnost v současnosti a z jakého důvodu navštívil Evropský parlament?
Bývalý americký prezident Jimmy Carter, i ve svém věku 87 let, je úžasnou osobností. Pro mě byl určitým vzorem v dobách tuhého komunismu. V druhé polovině 70. let, kdy on byl prezidentem, právě Jimmy Carter a jeho politika lidských a občanských práv umožnila vznik Helsinského procesu, a tudíž i vznik disidentských a opozičních hnutí v tehdejším Československu či Polsku. Přispěl tak značnou měrou k pozdějšímu pádu komunismu.
Jimmy Carter se nesnažil o prosazování občanských a lidských práv pouze v bývalých komunistických zemích v době, kdy byl prezidentem USA. On se tuto politiku snaží uskutečňovat po celém světě dodnes. Již dlouhou dobu vede v Atlantě své Carter Center, které se snaží téměř na všech kontinentech rozšiřovat prostor pro lidská práva a občanské svobody a poskytovat nejrůznější formy technické a organizační pomoci, například při organizaci voleb. A to byl také smysl jeho návštěvy v Evropském parlamentu, jenž se podílí nejenom v prostoru OBSE, ale často i mimo něj (například v afrických zemích) na monitorování voleb. A právě v tomto kontextu se europoslanci se spolupracovníky Carterova centra setkávají. Máme společné zájmy a společné cíle: rozšiřovat prostor pro lidská a občanská práva a těmito kroky konkrétně pomáhat lidem i v ostatních částech světa. Předmětem našeho rozhovoru tedy logicky bylo, jak společně více a efektivněji v těchto záležitostech spolupracovat a navzájem si pomáhat.
V říjnu jste se v Dubrovníku zúčastnil zasedání Parlamentního fóra Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, OBSE. Hlavním tématem byl regionální rozvoj jihovýchodní Evropy – regionu, kde spolu sousedí členské i nečlenské země Evropské unie, a který prošel v uplynulých dvou desetiletích mnoha otřesy a změnami. Co přineslo fórum nového a k jaké budoucnosti směřuje tento velmi komplikovaný region?
Zprávy z tohoto regionu nejsou jednoznačné. Jsou země, které dosáhly pokroku. K těm patří jednoznačně Chorvatsko, které nyní uzavřelo přístupové rozhovory s EU. Pokud vše půjde dobře, 1. července 2013 vstoupí Chorvati do Evropské unie. To samozřejmě neznamená, že v Chorvatsku nejsou nacionalistické síly, které si tento krok nepřejí. Například nad Dubrovníkem je rozprostřen obrovský billboard s bývalým chorvatským prezidentem Franjo Tudžmanem a generálem Ante Gotovinou, jenž je v Chorvatsku považován za národního hrdinu, avšak v Evropě za válečného zločince. Hlavně z tohoto důvodu chorvatští nacionalisté nechtějí, aby se jejich země stala členem EU. Jsem přesvědčen, že pozitivně naladěná většina společnosti rozhodne a v referendu řekne, podobně jako Češi před 8 lety své Ano.
Pokroku dosáhla sousední malá Černá Hora, se kterou budou příští rok zahájena přístupová jednání. Úspěch zaznamenalo rovněž Srbsko, kterému byl přiznán statut kandidátské země.
Málo pozitivních změn je však vidět v Bosně a Hercegovině, kterou jsem při této cestě také navštívil. V Mostaru, ale nejen tam, je stále cítit napětí mezi třemi entitami, které zde žijí - Chorvaty, muslimskými Bosňany a Srby. Toto napětí bohužel přerůstá do naprosté nefunkčnosti politického a administrativního systému. Dokud toto bude přetrvávat, Bosna a Hercegovina bohužel nemá šanci na užší začlenění do EU.
Neschopnost politiků domluvit se je patrná i v Albánii. Albánie tento rok naprosto promrhala nekonečnými spory mezi hlavními politickými stranami v zemi - vládnoucími demokraty a opozičními socialisty. K posunu nedošlo ani ve sporu mezi Makedonci a Řeky o název této bývalé jugoslávské republiky. Ani zde nebudou v příštím roce zahájena přístupová vyjednávání. A konečně, pokroku nebylo dosaženo ani v otázkách existence a fungování Kosova. V jihovýchodní Evropě, tedy na Balkáně, jsou vidět některé pozitivní změny, ale celkově se bohužel nedá říci, že by se situace zlepšovala nějakým závratným tempem.
Jako předseda Kontaktní skupiny na vysoké úrovni pro vztahy s turecko-kyperskou komunitou v severní části ostrova se dlouhodobě věnujete geopolitické situaci v tomto regionu. Sjednocení Kypru nebude nikdy možné bez vstřícného přístupu Turecka, které je stále sebevědomějším partnerem v regionu. Jak se díváte na roli Turecka, nejen co se týká kyperského problému, ale také například ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu či v kontextu tzv. arabského jara.
Na Kypru jsem byl jako předseda zmiňované kontaktní skupiny před dvěma týdny, právě v době, kdy vrcholily rozhovory mezi nejvyššími přestaviteli obou komunit na ostrově - kyperských Řeků a Turků. Aby mohlo dojít ke znovusjednocení ostrova, potřebujeme k tomu nejenom vstřícný přístup Turecka, ale právě též obou kyperských komunit. To se bohužel zatím neděje a rozhovory se tak jejich účastníkům i pozorovatelům zdají být nekonečné. Připomínám jen, že Kypr je rozdělen od roku 1974, a že je zde umístěna vlastně nejdéle sloužící mírová mise OSN.
Pokud jde o samotné Turecko, je pravda, a v uplynulých měsících to vidíme při mnoha příležitostech, že si tato země stále více uvědomuje své sílící postavení v regionu. V regionu, kde se kdysi rozprostírala Osmanská říše. Turecko má dnes velký kulturní, civilizační, jazykový, ekonomický i politický vliv ve střední Asii, na jihu Ruska a Ukrajiny, na Blízkém východě, v severní Africe, v arabském světě a dokonce i v předchozí otázce zmiňované jihovýchodní Evropě. Vezmeme-li si arabský a muslimský svět jako příklad, můžeme uvést nedávný průzkum veřejného mínění, ve kterém 92% muslimů vyjádřilo, že v Turecku vidí svůj politický a civilizační vzor. (Mimochodem jen 7% volilo Irán...)
Turecko je dnes vzorem pro muslimský svět. Arabové i ostatní muslimové vidí v Turecku příklad, že je možné spojit více lidských svobod, občanských práv, demokracie a efektivního fungování státu i ekonomiky s náboženstvím islámu. Turečtí představitelé v čele s premiérem Erdoganem a ministrem zahraničí Davutoglu tohoto postavení velmi šikovně a efektivně využívají.
V této souvislosti je možno vidět také izraelsko-palestinský konflikt, v němž Turecko zaujalo velmi tvrdý postoj vůči Izraeli. (Izrael si však tuto situaci do jisté míry zapříčinil sám zabitím několika Turků v loňském roce na lodi s humanitární pomocí a také neochotou omluvit se za tento krok Ankaře.) Tímto tvrdším postojem vůči Izraeli popularita Turecka a premiéra Erdogana v očích Arabů a muslimů ještě více stoupla.
Evropská unie bohužel ve vztahu k Turecku ztrácí svůj vliv, a to zejména kvůli neschopnosti některých hlavních států a jejich představitelů, jež se nedokážou na společném postoji vůči Ankaře shodnout. V letošním roce nebyla otevřena v přístupových jednáních mezi EU a Tureckem jedna jediná kapitola. 75 milionový, historicky hrdý turecký národ si samozřejmě řekne, když nás nechcete, my máme možnosti jinde - v regionu naší bývalé Osmanské říše! A obávám se, že otázka sjednocení Kypru na této šachovnici bude hrát stále významnější roli.
Ve svém vystoupení k představitelům branné moci dne 2. listopadu řekl prezident ČR Václav Klaus doslova toto: „Páni generálové a důstojníci, potřebu armády pomůžete obhájit, jen když budete spolu s některými z nás obhajovat existenci našeho státu – ve světě před globalizačními a v Evropě před unifikačními tendencemi.“ Co si o tomto myslíte? Může si prezident Klaus bez jakékoliv korekce a jakékoliv zpětné vazby už opravdu říkat úplně všechno?
Tento výrok ukazuje, obávám se, že je tomu bohužel přesně tak. Český prezident si říká úplně všechno, i když stále více toho, co říká, jsou naprosté, ale naprosté nesmysly.
Jak například může česká armáda bojovat proti tzv. globalizaci? Tento výrok jen ukazuje, že Václav Klaus vůbec nepochopil některé vývojové tendence ve světě. Český prezident vehementně zastává myšlenku volného neregulovaného trhu. Globalizace však není přece nic jiného než právě uskutečňování volné výměny zboží, služeb, kapitálu, technologií, osob a myšlenek po celém světě. Jak chce český prezident, aby česká armáda proti těmto jevům bojovala? V jedné větě tak popírá pro něj až doktrinální myšlenky volného trhu, které vždy zastával a veřejně prezentoval.
Spíš mě překvapuje, že Václav Klaus nezmínil ve svém projevu NATO. Právě o tom by měl mluvit – o začlenění České republiky do Severoatlantické aliance a roli české armády v tomto uskupení.
Jako prezident republiky založené na systému parlamentní demokracie by měl vyjadřovat a reprezentovat názory české vlády a českého parlamentu. Svými nekontrolovanými a stále absurdnějšími projevy Václav Klaus naopak přispívá k dalšímu úpadku právního vědomí i k celkovému mravnímu a morálnímu rozkladu naší společnosti.
