Na sudetoněmeckém setkání jsem byl nejméně desetkrát. Nejvíce zaujala moje návštěva v roce 2016, kdy jsem zde jako historicky první člen české vlády oficiálně promluvil a naše krajany pozdravil.
Letošní setkání je pro mě rovněž něčím významné. Cenu Karla Velikého, nejvyšší vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, bude tento pátek přijímat prezidentka mnichovské a hornobavorské židovské obce, paní Charlotte Knobloch. A já jsem byl požádán, abych při této příležitosti přednesl slavnostní řeč.
To je něco, čeho si skutečně považuji. Tato událost totiž zřetelně ukazuje, jak obrovský kus cesty ke smíření jsme osmdesát let po vypuknutí války urazili. Na konci třicátých let pevně držel vládu v Německu Adolf Hitler a po anšlusu Rakouska a přivtělení našich pohraničních území Třetí říši nikdo nemohl být na pochybách, že tím územní nároky a děsivé plány nacistů neskončí.
I mnoho českých Němců falešné a nenávistné nacistické propagandě podlehlo. S některými z nich jsem ještě mluvil a své těžké pochybení mi přiznali. Slyšel jsem od nich také, že ve chvíli, kdy se začali ztrácet jejich židovští sousedé a odjížděli „někam na východ“, si uvědomovali, že je něco špatně, ale to už bylo pozdě. To už gestapo v kožených kabátech zatýkalo za jakýkoli sebemenší náznak odporu proti „tisícileté říši“. Zrůdná mašinérie se rozeběhla a kromě války vyústila do neslýchané genocidy židovského národa v podobě šoa.
Německo bylo po dvanáctileté hitlerovské hrůzovládě a šesti letech světové války, kterou vyvolalo, na hlavu poraženo. Desítky miliónů obětí z mnoha zemí světa a rozvrácené státy byly nemilosrdnou obžalobou nenávistné totalitní ideologie nacionálního socialismu. Na všech stranách zahynulo mnoho nevinných lidí. Na troskách rozbité Evropy bylo třeba začít stavět nový svět. V podstatě se to podařilo. Západní Evropa postupně rozkvetla, ale starý kontinent byl od Baltu po Jadran rozdělen železnou oponou. Německo se stalo novým domovem i mnoha německých rodin z Čech, Moravy a Slezska, které musely po válce opustit svou starou vlast a zaplatit vysokou daň za příslušnost k národu, v jehož jménu bylo spácháno tolik zla. Osobní vinu či nevinu často nikdo nezkoumal a s viníky byli dle principu kolektivní viny postiženi i nevinní.
Německo ale prodělalo také hluboký společenský přerod a dokázalo se se svou temnou minulostí postupně vyrovnat. Nacismus byl po právu odsouzen, váleční zločinci potrestáni. Díky běhu času dnes již ti, kdo válečné šílenství rozpoutali a nacistický režim udržovali v chodu, nežijí. A jejich potomci prošli oním hlubokým přerodem. Z úst mnoha z nich jsem slyšel slova lítosti a omluvy nad činy předešlých generací. Z velké většiny se dokázali poučit a opakovaně to dávají najevo.
A tak potomek z české židovské rodiny, kterou rovněž těžce postihla německá nacistická rasová nenávist, je pozván, aby na letošním setkání měl slavnostní řeč při udílení vysokého vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského sdružení nejvyšší představitelce židovské náboženské obce v Bavorsku. To nepotřebuje dalšího komentáře.
To je stavění mostů v praxi. Mostů smíření a přátelství, které jsou zároveň i pevnou bariérou proti všem, kteří je chtějí znovu strhnout a na řetězec zla připojovat další oka revanše a nenávisti.
Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení…
