Tyto osobnosti spojuje víra v křesťanské ideály a hodnoty, pro které neváhali podstoupit mnohá příkoří a v případě Jana Husa i položit nejvyšší oběť vlastního života. Málokdo se zapsal do naší historie tak významným rukopisem, jako právě tito lidé.
Bratři Cyril a Metoděj pocházeli z řecké Soluně, z rodiny hodnostáře byzantského císařství. Podle některých pramenů a na základě jejich znalosti slovanského jazyka se někteří historikové domnívají, že matka obou bratří byla slovanského původu.
Metoděj šel nejdříve ve stopách svého otce a věnoval se činnosti ve státní správě. Byl místodržitelem v pohraniční oblasti Byzantské říše, v Bithýnii. Později však svého povolání zanechal a vstoupil do kláštera.
Konstantin – Cyril vystudoval v Cařihradu teologii, literaturu a filozofii, kterou také později sám vyučoval. Stal se knězem a následoval svého bratra Metoděje a rovněž vstoupil do kláštera.
Kolem roku 860 byli oba bratři vysláni byzantským císařem na misijní cestu k Chazarům na Krym. Vedle politického poslání, kterým bylo vybudování společné obrany proti nepřátelským nájezdům, měli soluňští bratři i poslání duchovní. Chazaři byli totiž jediným nežidovským etnikem své doby, které hromadně přijalo judaismus jako státní náboženství své říše.
V r. 862 vyslal velkomoravský kníže Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy samostatné církevní správy na Velké Moravě. Při přípravách na tuto misii Konstantin – Cyril sestavil písmo pro slovanský jazyk – hlaholici a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Od roku 863 pracovali oba bratři na Velké Moravě s velkým nasazením. V roce 864 napadla Východofranská říše říši Velkomoravskou a kníže Rostislav byl nucen přiznat své vazalství vůči ní. Brzy začalo docházet ke svárům mezi staroslověnskými a latinskými kněžími, kteří již na Velké Moravě působili. Oba soluňští bratři odcházejí do Říma, kde před papežským dvorem obhájili staroslověnštinu, která byla slavnostně povolena, vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny, jako bohoslužebný jazyk.
Během tohoto pobytu v Římě zemřel 14. února roku 869 těžce nemocný Konstantin – Cyril. Již po jeho smrti ustanovil papež samostatnou arcidiecézi Morava a Panonie a jmenoval Metoděje jejím arcibiskupem. Na Velké Moravě došlo v té době ke státnímu převratu a kníže Rostislav byl sesazen z trůnu. Do této složité situace se Metoděj vrací na Moravu, aby pokračoval ve své misijní činnosti. V roce 870 je však na církevním sněmu v Řezně sesazen, zatčen a uvězněn. Po třech letech je však na přímou intervenci papeže propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Metoděj znovu absolvoval cestu do Říma, kde byla slovanská liturgie opětovně potvrzena. Po svém návratu na Velkou Moravu ještě Metoděj stačil dokončit překlad Bible a 6. dubna roku 885 umírá. Po Metodějově smrti byli jeho žáci z Moravy vyhnáni. Někteří našli své útočiště v Čechách, jiní v Polsku a Bulharsku.
I když se na území bývalé Velké Moravy později prosadila latinská evangelizace, ani v následujících staletích se na cyrilometodějskou misii zcela nezapomnělo. Stala se symbolem jedinečného duchovně kulturního počinu, který zařadil Slovany do rodiny kulturních národů Evropy. I ze stručného historického přehledu jsme viděli, že soluňští bratři rozhodně neměli na růžích ustláno. Museli překonávat značné obtíže a čelit nejrůznějšímu protivenství ze strany duchovních i politických autorit své doby. Jejich přesvědčení o důležitosti poslání, které jim bylo svěřeno, jim dodávalo vnitřní sílu tyto potíže překonat.
Už sám fakt, že poselství svatých Cyrila a Metoděje dokázalo překonat více než jedno tisíciletí ukazuje, že musí mít v sobě značnou vnitřní sílu a přesvědčivost, díky níž přežilo tak dlouhé časové období. Čerpali z něj posilu jak katolíci, tak česká reformace, národní obrození i ti, kteří usilovali o přežití národa a jazyka v těžkých dobách nacistické okupace. I v následném období komunistické indoktrinace byla snaha snížit cyrilometodějskou misii na pouhou kulturní a civilizační záležitost. To se však tehdejšímu režimu nepodařilo. Pamětníci si možná vzpomenou na mohutnou demonstraci katolíků na Velehradě v Metodějově roce 1985, kdy byli zástupci komunistického režimu vypískáni přítomnými, kteří odmítli zredukovat pouť na mírovou slavnost a žádali návštěvu papeže Jana Pavla II. v Československu.
I Mistr Jan Hus byl člověkem, který dokázal zůstat věrný svému přesvědčení v situaci, která byla jednoznačně nevýhodná. Na první pohled boj prohrál, ale právě věrností svému přesvědčení se zapsal do dějin naprosto jedinečným a nesmazatelným rukopisem a stal se jedním z nejvýraznějších symbolů našich dějin. Kamínek, který svým pevným postojem uvolnil, se změnil v lavinu, která vstoupila do historie, jako česká reformace.
Jsem přesvědčen, že je dobře vzpomínat na takovéto osobnosti, které nás učí, že má smysl zůstávat věrný hodnotám, které přetrvávají. Hodnotám, které formovaly naše dějiny a mohou inspirovat i naši současnost a budoucnost.
