Středa byl opravdu smutný den. Turecká armáda vstoupila do Sýrie na území obývané Kurdy. Ti si tam v posledních letech vybudovali semiautonomní státní útvar, který velmi rozumně spravovali. Statečně bojovali spolu s Američany proti silám Islámského státu a prokázali svou spolehlivost. Turkům ovšem silně vadí jakýkoliv kurdský státotvorný útvar, vzhledem k veliké a soustavně utlačované kurdské menšině v Turecku, který by podněcoval jakoukoliv snahu Kurdů o samostatnost a odpojení od Turecka.

Co se teď stalo je ale obzvláště hnusné. Nám, Čechům, to samozřejmě připomíná Mnichov. Já bych skoro řekl, že je to ještě horší, neboť, po pravdě řečeno, my jsme s Angličany spojeneckou smlouvu neměli, měli jsme jí pouze s Francií, a přesto jsme vyčítali Velké Británii zradu.

Američané byli s Kurdy spojenci dokud s nimi bojovali proti ISIS, ale v okamžiku, kdy Kurdové potřebovali pomoc, tak je bídně opustili. Bohužel se to stává pomalu americkou tradicí. Když se podívám na dějiny posledních desetiletí, tak si říkám, že jsou na tom někdy lépe ruští spojenci než ti američtí. Neboť američtí spojenci, například íránský Muhammad Rezá Šáh Pahlaví nebo egyptský prezident Mubárak, byli v okamžiku, kdy se dostali do tísně Američany opuštěni a ponecháni svému osudu. Pahlavímu poté, co těžce onemocněl rakovinou, nebylo umožněno se ani v Americe léčit poté, co byl svržen a zrovna tak Američané nečinně přihlíželi internaci svého egyptského spojence.

Na rozdíl od toho, syrský prezident Asad, který je ruským spojencem, skoro ztratil svou zemi při všeobecném povstání a s ruskou pomocí opět ovládl svou zem.
Ptám se, jestli někdo může vážně uvažovat o tom, že se na Američany za vlády Trumpa lze ještě spolehnout.