Dneska nebudu příliš dlouhý, protože si myslím, že toto je docela závažné téma, které by se spíš mělo odehrávat ve faktické rovině debaty než v nějaké debatě řekněme emotivní.
Tady bych chtěl všem doporučit elaborát, z toho čerpám, že existuje docela hodně nezávislých vědeckých materiálů týkajících se vztahů Izraelců a Palestinců, o vzniku státu Izrael, o možném vzniku státu Palestina, ale hlavně co tomu předcházelo. Já sám jsem čerpal z materiálu, což je diplomová práce Ústavu světových dějin ze semináře nejnovějších dějin, který se jmenuje Rezoluce OSN o rozdělení Palestiny a konec Britského mandátu. Vřele doporučuji si tento materiál přečíst, protože až po studiu té historie pochopíte, k čemu tam vlastně dodnes neustále dochází. A není to černobílé. Není to o tom, jak se nám snaží předkladatelé tady tohoto materiálu představit a dát, že je to pouze jednostranné, černobílé vidění světa. To by kolegové nesměli chodit pro informace jenom na ambasádu Izraele, ale měli by se taky jít zajímat třeba na ambasádu Palestiny, aby slyšeli oba dva názory, které zaznívají na konkrétní věci a konkrétní konflikt, který se na tomto území rozehrává.
Chci připomenout, že OSN v roce 1947 se tímto problémem zabývala a rozhodla o vzniku dvou států na tom území - o Státu Izrael a o Státu Palestina. Zatímco jeden byl naplněn a uplatňuje všechny nároky a práva, která by mu měla přináležet z toho, že je samostatný stát, totéž upírá druhému státu, který vznikl na základě úplně stejné rezoluce. Jinými slovy se tady uplatňuje nesymetrický postup státu vůči druhému. A toto je problém. Samozřejmě to vyvolává reakce. A tyto akce a reakce se neustále v průběhu dějin opakují. A už se zapomíná, jak tento jev vlastně vznikl. Proto se nechci přiklánět ani na jednu ani na druhou stranu, protože si myslím, že by to bylo neseriózní jak vůči Palestincům, tak vůči Izraelcům. Oba dva tyto národy mají zájem mít vlastní stát a fungovat ve vlastním státě.
Když se vrátím k návrhu usnesení, které tady máme, mě zarazila jedna věc. A přiznám se, z toho pohledu je v tom usnesení v úvodu napsáno, že bylo přijato po úvodním vystoupení náměstka ministra zahraničních věcí Aleše Chmelaře.
Tady bych přivítal, že je zde přítomen pan ministr zahraničí, aby sám zaujal stanovisko k návrhu toho usnesení, protože ho nepovažuji za dobré. Nepovažuji za dobré právě to vyčleňování anebo říkání, že kdokoliv kritizuje stát Izrael, by mohl být antisemita. Tak přece nelze přistupovat k tomuto problému tímto zlehčujícím pojmem. Tady je naznačeno určité směřování úvah a snaha uchránit stát Izrael. A já vnímám stát Izrael třeba jako stát jeho představitelů, premiéra Netanjahua, který se vysmál rezoluci OSN na to, že by se Izrael měl stáhnout z Golanských výšin a z okupovaných arabských území, což je dlouholetá politika, kterou uplatňuje Evropská unie a kterou prosazuje i celý mírový svět prostřednictvím OSN. Tuto politiku dokonce završil tím, že v případě úspěchu v izraelských volbách bude chtít trvale získat toto území. Už nejenom okupovat, už ho trvale přičlenit k Izraeli, a tudíž porušit i všechny dohody mezinárodního práva. A to jsou ty jednotlivé kroky, které později otevírají tu Pandořinu skříňku všech problémů, které mnohdy dneska ve světě vnímáme a žijeme. A jenom namátkou můžu historicky připomenout problém Kosova, problém Krymu, problém Tchaj-wanu, ale třeba i problém Katalánska ve Španělsku. To jsou všechno ohniska nepokojů v moderním světě 21. století, které právě pramení z nerespektování mezinárodního práva, a bohužel představitelé státu Izrael jsou tady v tomto na špici tohoto postupu. A teď vůbec nezpochybňuji jejich důvody, jejich argumenty. Prostě se bavíme o mezinárodním právu a bavíme se o hledáním rozumného východiska z těchto záležitostí.
To usnesení, které má sedm bodů, je dle mého názoru špatně napsáno, špatně artikulováno v rámci důsledku toho, co znamená. Já v podrobné rozpravě navrhnu úpravy tohoto usnesení a pokusím se je i zdůvodnit velice krátce v podrobné rozpravě.
Chci znovu zdůraznit, že něco strašného je antisemitismus. Antisemitismus dovedl moderní evropskou společnost k tomu, že vyhladila šest milionů Židů, že postavila koncentrační tábory a že se snažila o konečné řešení této otázky, abych parafrázoval to zvěrstvo, které bylo provedeno ve 20. století. Ale nesmíme přesto zapomínat na to, že stát, to nejsou jenom občané toho státu, kteří si zaslouží úctu, ale také politika toho státu, a ta politika státu může být taková, ale i onaká. A to bychom těch příkladů i v moderní době mohli velice hodně říkat a mohli si teď vyčítat, kdo jakou politiku prosazuje, kdo jakou politiku realizuje, ale zabránit té kritice té politiky, popř. snažit se kriminalizovat, popřípadě odmítat formou usnesení i projevy občanské nespokojenosti a neschopnosti se s tím vyrovnat, považuji za špatné. A jakou jinou možnost má člověk, když se chce postavit, ať už velké korporaci, ať už nadnárodní firmě, nebo státu, občansky se postavit, než vyjádřit občanskou nespokojenost s tím, že třeba nebude kupovat konkrétní zboží. A i v české historii jsme zažili mnoho aktivit a mnoho výzev občanů, aby nekupovali konkrétní zboží, protože... Ale zažili jsme také státem podporované a vychvalované akce, které naopak říkají, kupujte české zboží, podporujte české zemědělce. A teď se ptám, není to trošku také paralela tohoto postupu, abychom v občanské společnosti ukázali nějaký postoj? A tady se v tomto usnesení právě tohle zakazuje vůči nějakému konkrétnímu státu. A samozřejmě ti, kteří schvalují postup státu Izrael, budou i nadále kupovat izraelské zboží, budou i nadále kupovat izraelské zbraně, ale my bychom se měli na to podívat i z toho pohledu občanské společnosti a občanská společnost má jedinou možnost, jak vystoupit a jak se profilovat vůči takovéto politice, a to právě touto občanskou nespokojeností. A já ji považuji za správnou na rozdíl od předkladatele.
Děkuji.
