Děkuji. Možná vás překvapím, ale já bych za určitých okolností byl ochoten rozpočet tolerovat za předpokladu, že by priority mířící k budoucnosti popř. k posílení obrany před riziky, která stojí před českou ekonomikou, v tom rozpočtu byly dostatečně obsaženy. Ony tam ale bohužel nejsou, potom stojí za kritiku nejen ten deficit, ale to, co v tom rozpočtu nikoliv je, ale to, co tam není, nebo co je tam velmi málo. Vytýkám mu tedy tři zásadní věci. Za prvé, že tak jako v letošním, tak jako v minulém roce, tak ani v příštím roce nebude v rozpočtu jediná koruna nákladu na nezbytné systémové změny, které mají zajistit udržitelnost penzijního a zdravotního systému. Víme všichni včetně vlády, že ty systémy tak, jak jsou nastaveny, mohou bez velkého problému - (Odmlčí se. Poslankyně Mračková Vildumetzová a Melková ruší svým hovorem řečníka.) Děkuji.

Víme všichni, že tak jak jsou ty systémy nastaveny, mohou bez velkého problému fungovat do roku 2030. Pak s odcházením ročníků 1970 a mladších do důchodu se začínají propadat oba systémy do neřešitelných problémů. Ten problém narůstá a kulminuje kolem roku 2040. Tohle vláda ví. Ve svých studiích udržitelnosti, které předkládá do Bruselu, to uvádí. Konec konců víme to všichni, kteří se tím zabýváme. Rok 2030 je za chvilku, protože projednáváme rozpočet na rok 2020. Přesto se nedělá vůbec nic.

Z našich reformních kroků, které byly schváleny v letech 2011 a 2012, vláda zrušila úplně všechno kromě jednoho jediného bodu, a sice kromě sazby DPH snížené, z jejíhož navýšení měly být financovány náklady penzijní reformy. Penzijní reformu vláda zrušila, vyšší DPH si však ponechala, financuje z toho něco úplně jiného, nikoliv udržitelnost penzijního systému, a ještě jí ty peníze nestačí.

Ano, máme informaci, že komise pro spravedlivé důchody, či jak se ona komise jmenuje, že dospěla k názoru, že doporučuje nemít jeden pilíř povinného pojištění, ale dva pilíře, protože jenom v jednom jediném se nemůžou odehrát oba zásadní principy penzijního systému solidarity a zásluhovosti. To je hezké, to víme 20 let. To obsahoval i náš návrh, první a druhý pilíř, teď tuším, že se tomu bude říkat nultý a první, protože druhý pilíř to asi být nesmí.

No tak to víme, 20 let víme, že v jednom pilíři se nemůže odehrát problém zásluhovosti a solidarity, jinak to bude směřovat k rovnostářské dávce. Ale nedává to jedinou sebemenší odpověď na dlouhodobou udržitelnost toho systému. Tu jsme se nedozvěděli a nedozvíme, protože jsem přesvědčen, že vláda na to nemá ani odbornou kompetenci, ani odvahu, protože ty odpovědi nejsou úplně populární. Neexistuje penzijní reforma, která nastaví dlouhodobě udržitelný systém, která by občanům mohla říct: Budete platit méně, budete brát víc a nepůjdete později do důchodu. Takhle to bohužel nefunguje a vláda jiné informace než populistické občanům dávat nechce.

Tedy výhrada číslo 1: Po šesti letech růstu by nebyl takovou ostudou deficit, jako je obrovskou ostudou, že po šesti letech růstu ani jedna jediná koruna z těch stovek miliard, o které se navýšily příjmy státního rozpočtu, nebyla věnována na dlouhodobou udržitelnost toho, co se týká každého občana v této zemi, pokud není starší 80 let dnes, jeho penzijní a zdravotní péče udržitelná až do jeho posledních dnů. Druhá poměrně zásadní výhrada vůči tomuto návrhu rozpočtu je jeho nízká investiční aktivita. Vláda často říká, jak příští rok budeme rekordně investovat. Jak budeme rekordně vynakládat prostředky na vědu a výzkum. No pochopitelně po mnoha letech růstu je mírný nárůst prostředků na investice i mírný nárůst prostředků na vědu a výzkum naprosto logický. Ale položme si otázku: Je to opravdu v rámci té priority, kterou by ty investice nebo peníze na vědu a výzkum měly mít? A jak o nich často vláda mluví, že je to jejich zásadní prioritou? No, chceme-li se podívat, jaká je to priorita, musíme se podívat, jaký byl vztah těchto výdajů v minulých letech k hrubému domácímu produktu, jaký je dnes a jaký bude příští rok. Já si tady dovolím vzít jako výchozí údaj rok 2012, protože to byl poslední rok, kdy celý rok vládla vláda tzv. pravicová, kde jistě znáte onu pohádku, jak pravicové vlády v době krize strašně málo investovaly a tím podtrhly ekonomiku a způsobily krizi. Takže v roce 2012, kdy jsme tak strašně málo investovali, podtrhli jsme ekonomiku a způsobili jsme krizi, tak jsme investovali 2,8 % vůči hrubému domácímu produktu. V absolutních číslech to bylo 113,6 mld. a bylo to 2,8 %. V letošním roce, v roce, který teď prožíváme, vláda investuje nikoli 2,8 jako my v době krize, nebo více, když jsme v době růstu, ale investuje 2,2 %. Já nechám domluvit pana ministra kultury. (Ministr Zaorálek telefonuje.) Dvě celá dvě procenta. Rozpočtováno je 122,3 mld. korun a v příštím roce nám říká, jak bude rekordně investovat 146,7 mld. korun, ale je to prosím pěkně jenom 2,5 %.
To znamená, ještě jednou, v době krize vláda investovala v roce 2012 2,8 % vůči HDP, po šesti letech růstu vláda, která tvrdí, že investice jsou její prioritou, investuje 2,5 %. Úplně ten stejný trend můžeme vidět u výdajů na vědu a výzkum v poměru k HDP. V roce 2012 jsme se trápili, že vědu a výzkum byla jediná kapitola, kde jsme si nedovolili škrtat, protože nám byl zásadní význam této kapitoly pro budoucnost, v roce 2012 jsme se trápili, že dosahujeme s bídou jednoho procenta HDP, přesně řečeno 0,96 % HDP, přičemž dobře víme, že doporučení pro všechny ekonomiky našeho typu jsou dvojnásobná až trojnásobná čísla, ale prostě na víc nebylo, v letošním roce po šesti letech růstu vláda dává na vědu a výzkum 0,75 % v poměru k HDP a v příštím roce, ano, zvyšuje, ale zvyšuje na 0,81 % HDP. To znamená, stále mnohem méně než v době krize.

Co tedy jsou ty priority, když vláda tvrdí, že to jsou investice, ale ony to ty investice evidentně nejsou? To se musíme podívat na nárůst jiných počtů a jiných výdajů. Víte, v roce 2013, když padla vláda, tak jsme měli 413,6 tis. státních zaměstnanců. Samozřejmě úředníků, hasičů, učitelů. Hovořím o státních zaměstnancích. 413,6 tis. státních zaměstnanců. A já jsem patřil k těm několika ministrům, kteří byli nešťastní, že už nestihneme splnit plán, který Nečasova vláda měla, že se dostaneme pod 400 tis. a že počet státních zaměstnanců bude začínat trojkou, protože jsem přesvědčen, že 400 tis. státních zaměstnanců je pro stát naší velikost a rozsah poskytovaných veřejných služeb maximální strop a že to číslo má začínat trojkou. Od té doby z těch 413,6 tis. narostl ten počet na letošních 469 tis. a na příští rok vláda plánuje 474,5 tis. státních zaměstnanců. Nárůst o 60 tis. jen to fikne! A vždycky, když přijde kritika tohoto trendu, tak vláda říká, ale to přece nejsou úředníci. To jsou učitelé, to jsou hasiči, to jsou policisté, to jsou vojáci. Ano, souhlasím. Nejsou to jenom úředníci. Jsou to také úředníci, ale jsou to prostě všichni státní zaměstnanci placení ze státního rozpočtu, nicméně jestliže ve 400tisícové armádě, tenkrát ještě 400tisícové, dnes už půlmilionové, jestliže ve 400tisícové armádě státních zaměstnanců potřebuji posílit vojáky, policisty, učitele, což může být legitimní priorita, tak musím někde jinde ubrat. Nemohu to řešit pouze extenzívně. Budeme-li to řešit extenzívně a zůstaneme-li v tomhle trendu, tak za chvíli budeme státní zaměstnanci všichni. A kdo na ty státní zaměstnance bude vydělávat? To je prostě nesmírně neodpovědný trend, který obě dvě vládní strany za posledních šest let způsobily, prostě tento nárůst státních zaměstnanců a s nimi související platy. Protože znova k těm prioritám - jestliže jsme na platy státních zaměstnanců v roce 2012 vynaložili 132,5 mld., tak v roce 2020 vláda rozpočtuje 225 mld. na platy státních zaměstnanců. O 94 mld. víc! A tady vidíte ty priority. Jestliže má dnes vláda o 466 mld. víc, než měla vláda v roce 2012, tak z těch 466 mld. dává na vědu a výzkum o mizerných 8 mld. víc, na investice o 33 mld. víc, ale na platy státních zaměstnanců o 93 mld. A zdaleka to není způsobeno jenom poměrně oprávněným nárůstem státních zaměstnanců, je to především způsobeno obrovským rozšířením té armády, nabobtnáním toho státu. To jsou mzdové náklady - já si neumím představit podnikatele, když pan premiér hovoří často o tom, jak efektivně řídí tenhle stát jako firmu, já si neumím představit podnikatele, který by nechal takovýmto neodpovědným způsobem nabobtnat mzdové náklady své firmy, protože by dobře věděl, že by zkrachoval. Ovšem podnikatel politický, který nakládá s penězi daňových poplatníků, to klidně udělá.

A jsme-li u těch priorit, u těch platů, tak si opět řekněme, vláda slíbila učitelům, a ano, to jsou státní zaměstnanci, kteří by si měli nárůst těch platů zasloužit, vláda slíbila učitelům na příští rok 15 % nárůstu. Rozpočtováno je deset s tím, že na víc nejsou peníze. Na to, aby to bylo 15 % pro učitele, by bylo potřeba přidat 5 mld. korun. To je částka mnohem menší, než vláda na příští rok rozpočtuje například na slevy na jízdné. Stačilo by ten nesmysl, který se nazývá sleva na jízdném, a doopravdy jsou to dotace pro pana Jančuru a jeho kolegy, stačilo by ten nesmysl zrušit a učitelé by mohli mít svých 15 % za tyhle peníze. Zeptejte se těch studentů, jestli chtějí jezdit se slevou do špatných škol, anebo bez slevy do dobrých škol. Jsem si jist, že vám všichni odpoví, že chtějí jezdit raději do dobrých škol bez slevy, ale tahle vláda má prostě jiné priority.

Třetí zásadní výhrada k tomuto rozpočtu, zásadnější než samotná výše deficitu, je to, co jsem komentoval již při projednávání státního závěrečného účtu za rok 2018, to, co konstatuje Nejvyšší kontrolní úřad, i to, na čem se usnesl kontrolní výbor Poslanecké sněmovny ve svém usnesení, že rozpočtová politika vlády trvale oslabuje odolnost státního rozpočtu vůči budoucímu ochlazení ekonomiky. Je to prostě pravda, čísla neobelžete. Je to dáno prostě tím, že byť ty přírůstky z dobrého výkonu ekonomiky jsou každý rok nad 100 mld., tak nárůst mandatorních a kvazimandatorních výdajů, ty mzdy státních zaměstnanců jsou ty kvazimandatorní výdaje, tak nárůst mandatorních a kvazimandatorních výdajů je rychlejší než je nárůst jejich příjmů. Dojde-li k ochlazení, nebo dojde-li nedej bože k recesi, tak ty příjmy nemáte, ale ty výdaje musíte platit dál, protože jsou ze zákona nebo ze smluvních závazků. A pak se státní rozpočet dostává do obrovských problémů. A tohle je trend, který tady máme každý rok. Paní ministryně říká, musíte se dívat na veřejné finance jako celek. Ale ta skutečnost, že řada obcí má na svých účtech nasysleny velké peníze, tu odolnost státního rozpočtu nezvýší, protože on nese zátěž sociálního státu, penzí, sociálního systému, on nese zátěž financování zdravotního pojištění za 60 % populace. A to jsou mandatorní výdaje, se kterými nic neuděláte. A tam prostě ta odolnost se snižuje, podle Nejvyššího kontrolního úřadu, a já s ním souhlasím, je ta odolnost nižší, než byla v roce 2008 před lehmanovskou krizí.

Vláda se chová asi tak, jakoby - já bydlím na řece na Lužnici, třikrát jsem měl tu Lužnici i ve svém domě, takže se tam za posledních deset let vybudovalo poměrně nákladná protipovodňová opatření, aby až ta povodeň přijde počtvrté, tak aby nenapáchala tolik škody.

Vláda se chová úplně stejně ve své rozpočtové politice, jako kdybychom my teď na Lužnici šli a všechna ta protipovodňová opatření rozmontovali a rozprodali a řekli bychom: Už ať nikdy žádná povodeň nepřijde. My se toho nebojíme. Tak takhle se chová vláda v rozpočtové politice, protože každým rokem tu odolnost proti tomu průšvihu, který může přijít, snižuje. Paní ministryně v jedné mediální diskusi se mnou říkala: Vy jste se tenkrát v té krizi chovali procyklicky, vy jste šetřili, i když jste šetřit neměli. Pro mě je procyklická politika zásadně nepřijatelná. Je výrok ministryně financí. Nás nebavilo chovat se procyklicky, ale těžko nám zbývalo něco jiného, když jsme získali... zdědili strukturální deficit k pěti procentům a přišla krize. V tu chvíli se těžko dalo dělat něco jiného, než šetřit, byť jsme to nedělali rádi.

Ale jestli je, paní ministryně, pro vás ta procyklická politika nepřijatelná, tak proč teď se chováte procyklicky? Protože vy se teď - ano, my jsme neradi v době recese šetřili, měli jsme restriktivní finanční politiku a chovali jsme se procyklicky. Ale vy teď v době růstu se chováte také procyklicky, protože vědomě zhoršujete strukturu státního rozpočtu. I vy ve svých finančních strategiích i ve svém střednědobém výhledu přiznáváte negativní fiskální úsilí, negativní fiskální úsilí, to znamená, že vláda vědomě zhoršuje tu strukturu rozpočtu. Vědomě zhoršuje tu odolnost proti budoucnosti, ač třeba národní rozpočtová rada doporučuje alespoň neutrální.

Tak je-li pro vás zásadní otázka, na kterou se ptám: Je-li pro vás procyklická finanční politika, paní ministryně, nepřijatelná, protože to je váš výrok, tak mám jednoduchou otázku. Proč tedy předkládáte procyklický návrh rozpočtu? Na to neexistuje, na to podle mého názoru neexistuje žádná jiná rozumná odpověď, než to, že si prostě musíme nakoupit hlasy těch voličů. O to tady jde. Všechny ty tři výhrady, které jsem si dovolil jménem klubu TOP 09 položit vůči návrhu státního rozpočtu. Zopakuji. Výhrada absence jakýchkoliv nákladů na penzijní a zdravotní pojištění z hlediska udržitelnosti, nízká investiční aktivita státu a stále oslabující se odolnost proti ochlazování ekonomiky. Všechny tyhle tři výhrady mají jeden společný jmenovatel - to je budoucnost. Ta budoucnost tu vládu zajímá minimálně. O té je ochotna pouze mluvit.

To, co jí zajímá, a to, co jsou její skutečné priority je každodenní uplácení voličů obrovskou redistribucí zdrojů. Ale to není vize moderní společnosti. To není vize modernizované země. Za těch šest let, obě dvě milé vládní strany, nám ujel vlak. Nebo nám ujíždí, abych dal aspoň nedokonavý vid. Ve všech myslitelných oblastech modernizace státu, na které má ta vláda vliv. Ta vláda nemá vliv na výši HDP, nebo minimální. Vnější podmínky... je pro naší ekonomiku mají desetkrát větší význam, než hospodářská politika státu. Kdyby zítra přišla krize, nedej bože, budu ten poslední, kdo by z toho vinil tuto vládu. Ale budu ji vinit, že snížila odolnost vůči té krizi. A budu ji vinit, že snížila odolnost vůči té krizi. A budu ji vinit, že za těch šest let to, na co má opravdu vliv - modernizace infrastruktury, věda, výzkum, efektivita státní správy, digitalizace - tam všude nám oproti jiným zemím ujíždí vlak a ujíždí nám budoucí konkurenceschopnost země. Tohle jsou zásadní výhrady klubu TOP 09 vůči návrhu státního rozpočtu.

V této podobě je pro nás návrh rozpočtu naprosto nepřijatelný. Na druhou stranu patří k těm, společně se svými kolegy, kteří jsou si vědomi toho, že i špatný rozpočet je pro tu zemi o něco lepší varianta, než žádný a dlouhodobé rozpočtové provizorium. A chceme nabídnou nějaký konstruktivní návrh. Všechno to, co jsem teď kritizoval, je nespravitelné v lhůtě, za kterou lze rozpočet přepracovat. To znamená dvacet, třicet dní, tak abychom k novému roku měli rozpočet. Spravit se dá jenom velmi málo. To všechno ostatní by vyžadovalo složitý legislativní proces a není to běh na jeden rok. Bude se to po vás, paní ministryně, opravovat léta. Pardon, to bylo příliš osobní. (Poslanec Kalousek hovoří směrem k ministryni financí.) Bude se to po vás, vládo Andreje Babiše, opravovat léta. To není běh na jeden rok.

Ale něco se přece jen za ten měsíc opravit dá. Dají se seškrtat některé nesmyslné výdaje. Dá se posílit investiční aktivita státu. Proto si dovoluji navrhnout usnesení, které písemně odevzdám zpravodaji.

"Poslanecká sněmovna na vládní návrh státního rozpočtu vládě vrací s následujícím doporučením: Výdaje snížit o 20 mld. korun, saldo snížit o 20 mld. korun, investiční výdaje vůči celkovým výdajům posílit alespoň na 10 %. Pro vaše připomenutí, na těch deseti procentech to bylo právě v těch dobách krize. Termín dvacet dní".

Pokud by vláda toto doporučení byla ochotna přijmout a během těch dvaceti dní rozpočet takto přepracovat, bude to pořád špatný rozpočet. Pořád všechny ty tři výhrady tam budou platit. Ale už budou platit o něco méně. A víc se toho spravit nedá. Takže v takovém případě jsme skutečně připraveni vyjednávat o podpoře rozpočtu. Pokud bude trvat na tom návrhu, který dnes projednáváme, je pro nás jeho podpora nepředstavitelná. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad TOP 09.)