Za hojné účasti vědců, policejních psovodů a uznávaných odborníků ze zahraničí jsme analyzovali vědecké důkazy o tom, že policejní psi zkrátka nejsou v identifikaci pachatele podle svého čichu stoprocentní. Mohou je například ovlivnit odměny, které dostávají za splněný úkol.

Zástupci Ministerstva vnitra nám potvrdili, že si uvědomují nedostatky debatované metody. Zároveň přiznali, že už museli učinit celou řadu opatření, aby předešli případným omylům. Omylům však úplně předejít nemohou. Soudce při rozhodování k případnému důkazu ve formě pachové stopy přihlíží na základě znaleckého posudku, aniž by při tom problematice pachové identifikace rozuměl.

Vědci kvitovali kritický postoj Ministerstva vnitra k pachové identifikaci a v nastalé diskuzi došlo k obecnému souhlasu, že jsou oba názorové tábory vlastně na stejné lodi. Přesto si odborníci stáli za tím, že pachové stopy samotné nestačí jako důkaz proti člověku, jemuž reálně hrozí kriminál. Jak se lze dočíst z veřejně dostupných zdrojů, vybraní jednotlivci si v minulosti odnesli i tresty ve výši desítek let. Vina jim přitom byla prokázána pouze na základě pachové identifikace.

Mě osobně vědecké důkazy přesvědčily o tom, že policejní psi zkrátka nejsou počítače a mohou tak chybovat úplně stejně jako lidé. Proto mi připadá, že využití pachové stopy jako jediného a rozhodujícího důkazu v trestním řízení, je kritická chyba, které musíme zabránit. Samozřejmě uznávám, že se o názor policejního psa můžeme opřít jako o jeden z mnoha nepřímých důkazů. Kdybychom to nechali tak, jak je to nastavené teď, budoucí generace by se nám smáli, že u nás psi za piškot zavírali lidi do vězení.

Své závěry společně s vědeckými poznatky teď budu tlumočit poslaneckému klubu Pirátů. Pokud u nás dojde ke shodě, nevylučuji, že učiníme kroky k nápravě současného právního stavu. Ten je živnou půdou pro justiční omyly a lidskou tragédii.