První vlaštovkou bylo jarní předvolání ruského velvyslance v otázce tzv. pronajímání českých bytů. V červnu pak návrh ruských poslanců, aby účastníci vojenské invaze do bývalého Československa v srpnu 1968 získali status válečných veteránů, musel ruský velvyslanec Alexandr Zmejevskij dokonce »vysvětlovat« samotné hlavě naší republiky.
Další záminkou pro předvolání ruského velvyslance se stal o tři měsíce později výrok ruského ministra kultury Vladimira Medinského, pronesený ve sporu o sochu sovětského maršála Ivana Koněva. V něm přirovnal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře k nacistickým pohlavárům. Korunu všemu nasadilo nedávno ministerstvo spravedlnosti Ruské federace, které zařadilo českou organizaci Člověk v tísni na seznam zahraničních a nevládních organizací, jejichž činnost je v Rusku považována za nežádoucí.
Zatímco k Ruské federaci se české ministerstvo zahraničí »snaží« maximálně, směrem k našim západním spojencům je tomu zcela opačně. Jak jinak si vysvětlit například nečinnost uvedeného ministerstva v době, kdy Andrew Schapiro usměrňoval prezidenta Zemana v souvislosti s jeho cestou na oslavy v Moskvě u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války, ale i na jeho další »přehmaty«?
Ze stejného soudku jsou i v Berlíně loňského roku pronesená slova kancléřky Angely Merkelové při vzpomínce na oběti vysídlení, kdy pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění!
Zda je ministerstvo zahraničí naší země skutečným garantem prosazování politiky suverénního státu, nebo lokajem a vazalem Západu, ponechám na každém čtenáři.
