Jak je v poslední době špatným zvykem, ještě před připomenutím významných mezníků vývoje mezinárodního společenství, se pokusí odcházející hegemon bývalých světových uspořádání jak v dvoupolárním světě, tak v krátkém působení jedno polárního světa - USA, vrátit alespoň mediálně svůj význam. Většinou jde ale o plácnutí do vody. Také asi proto 18. listopadu americký státní tajemník M. Pompeo uvedl, že americké úřady již nepovažují výstavbu osad na Západním břehu Jordánu ze strany Izraele za porušení mezinárodního práva. Mohl bych to prohlásit za směšné, protože žádné jednostranné prohlášení nemůže zrušit platné rezoluce RB OSN. Věc je ale složitější, toto rozhodnutí Washingtonu je třeba považovat za další postupný krok na zrušení mezinárodního právního základu dohody o Blízkém východě, který výrazně zhorší již tak napjatou situaci nejen v palestinsko-izraelských vztazích.  

Spojené státy tímto krokem účinně podpořily právo Izraele na budování židovských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu a tak politicky, ale i právně de facto opustily své čtyři desetiletí trvající stanovisko a postavení, že „byly v rozporu s mezinárodním právem“, což může učinit izraelsko-palestinský mír ještě nedosažitelnějším.

Předmětné osady se nacházejí na územích, která Izrael protiprávně obsadil po tzv. Šestidenní válce v roce 1967. Po této první izraelsko-arabské válce zůstala pod izraelskou okupační správou pásma Západního břehu Jordánu, Gazy, Sinajského poloostrova, Golanské výšiny. Na všech těchto místech vznikaly židovské osady, ovšem postupem času byly z poloostrova Sinaj a Gazy tyto osady stažené a tak již dnes jsou aktuální jenom na Západním břehu Jordánu a Golanských výšinách. Nejvíce osad se nachází na Západním břehu Jordánu, tedy na území, které před rokem 1967 patřilo Jordánsku. Nyní na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě, což jsou území, se kterými Palestinci počítají pro svůj budoucí stát, jenž jim byl také garantován jako Izraeli, žije zhruba 700 tisíc izraelských osadníků. Golanské výšiny byly před vznikem státu Izrael součástí Sýrie.

Po válce v roce 1967 Izrael také okupoval východní Jeruzalém, kde se nacházejí významné historické náboženské památky. Mezinárodní společenství ale tuto izraelskou okupaci odmítlo respektovat. V loňském roce však současný americký prezident Donald Trump nechal do Jeruzaléma z Tel Avivu převézt americkou ambasádu po specifickém americkém prohlášení, že Jeruzalém je hlavním městem Izraele. Rozhodující většina velvyslanectví ze států světa se ale nadále nachází v Tel Avivu, protože jiné státy světa nejsou rozhodnuté akceptovat stanovisko Spojených států o výměně hlavního města Izraele Tel Avivu za Jeruzalém.

Palestinci, stejně jako většina suverénních států světa uvádí, že osady snižují naději na řešení izraelsko-palestinského konfliktu v podobě vzniku dvou států, tedy vedle Izraele také nezávislé a svrchované Palestiny na území Západního břehu Jordánu, východního Jeruzalému a pásma Gazy.

Palestinci taktéž reagovali na prohlášení ministra zahraničí USA Pompea svými výraznými argumenty, že tento americký postoj porušil mezinárodní právo, protože ještě i v současnosti mezinárodní společenství považuje přesun civilistů kterékoli země do okupované země za nezákonný podle čtvrté Ženevské úmluvy z roku 1949 a ve vztahu přesunu izraelských civilistů do okupovaného území Západního břehu Jordánu byly přijaté rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 (1967), č. 252 (1968), č. 338 (1972), č. 476 (1980), č. 478 (1980) a č. 1860 (2009) formulujíce nelegitimnost izraelské reakce a rezoluce Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 2012 o udělení Palestině statutu nečlenského pozorovatelského státu OSN.

Základním pramenem mezinárodního humanitárního práva podpory Palestiny je tzv. čtvrtá Ženevská konvence, která byla přijatá již v roce 1949 a ve které se mluví o zákazu transferu civilního obyvatelstva z teritoria okupujícího státu na okupované území.

Podle mezinárodního práva osady tohoto charakteru porušují jednotlivá ustanovení mezinárodního práva, která jsou i pro Izrael závazná. Mezinárodní humanitární právo zřizování těchto osad zakazuje a jeho nedodržování vede k porušování četných lidských práv Palestinců. Porušování zákazu výstavby židovských osad má dopad především na palestinské obyvatelstvo – přináší s sebou řadu porušení principů lidských práv. Patří mezi ně Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966. Konkrétní projevy pociťují Palestinci v těchto právech: právo na vlastnictví, právo na rovné zacházení, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na svobodu pohybu nebo právo na sebeurčení.

Při charakterizování přístupu Spojených států k izraelským osadám na okupovaném Západním břehu Jordánu je možné vycházet z respektování rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která byla Radou bezpečnosti OSN jednomyslně (tj. včetně USA) schválena 22. listopadu 1967 po Šestidenní válce. Preambule rezoluce upozornila na „nepřípustnost nabývání území válkou a na nutnost usilovat o spravedlivý mír, v němž bude moci každý stát v oblasti žít v bezpečí“. První odstavec rezoluce prohlásil, že naplňování principů Charty OSN vyžaduje dosažení spravedlivého a trvalého míru na Blízkém východě, který bude zahrnovat aplikaci následujících principů: „stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných v předešlém konfliktu;  ukončení všech nároků a ozbrojených akcí a respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti, práva na život jejich obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic, bez hrozby a užívání síly.“ Rezoluce č. 242 patří mezi nejčastěji zmiňované rezoluce OSN v souvislosti s ukončením arabsko-izraelského konfliktu a stala se základem pozdějších jednání mezi dotčenými stranami.

Sice podle agentury AP bylo dosud právní stanovisko amerického ministerstva zahraničí z roku 1978 – známé jako Hansellovo memorandum - hlavním podkladem pro citlivě formulovaný americký nesouhlas s budováním židovských osad na Izraelem okupovaném Západním břehu Jordánu. AP v této souvislosti připomíná, že znění nesouhlasu se různilo s ohledem na postoj daného amerického prezidenta.

Spojené státy ke konci vlády prezidenta Baracka Obamy  umožnily schválení rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která označila osady za „flagrantní porušení“ mezinárodního práva. Tato rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2334 byla přijata 23. prosince 2016 a konstatovala, že zřízení izraelských osad na palestinském území obsazené od roku 1967, včetně východního Jeruzaléma, nemá žádnou právní sílu, je porušením mezinárodního práva a jedním z hlavních překážek směrem k palestinsko-izraelskému urovnání založenému na principu dvou států a také k nastolení spravedlivého, trvalého a komplexního míru na Blízkém východě.   

Nynější prohlášení amerického ministra zahraničí Mikea Pompea je odmítnutím této rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 2016, podle níž jsou izraelské osady na Západním břehu Jordánu flagrantním porušením mezinárodního práva. Toto bylo dosud právním postojem USA od roku 1978. Toto prohlášení je třeba akceptovat jako odmítnutí čtvrté ženevské konvence zakazující přesuny obyvatelstva okupační moci. Jde také o nový rozkol se spojenci Ameriky v Evropě a v islámském světě.

Představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová vydala 19. listopadu prohlášení, v němž potvrdila, že postoj EU k této otázce zůstal nezměněn. „Postoj Evropské unie k izraelské politice osídlení na okupovaném palestinském území je jasný a zůstává nezměněn: veškerá činnost v oblasti osídlování je podle mezinárodního práva nezákonná a narušuje životaschopnost řešení pro dva státy a vyhlídky na trvalý mír, jak potvrzuje Rezoluce RB OSN č. 2334,“ uvedla F. Mogheriniová. Dá se konstatovat, že EU bude nadále vyzývat Izrael, aby v souladu se svými závazky okupační moci ukončil veškerou činnost v oblasti osídlení, a nadále bude EU podporovat obnovení smysluplného procesu směrem k dohodnutému řešení pro dva státy, což je jediný realistický a životaschopný způsob, jak splnit legitimní ambice obou stran.

Německá diplomacie navíc vyslovila názor, že „Francie, Německo, Itálie, Španělsko a Spojené království budou nadále vyzývat všechny strany, aby se vyvarovaly činů, které jsou v rozporu s mezinárodním právem a které by ohrozily možnost řešení vznikem dvou států podle linií z roku 1967“.

Generální tajemník Organizace pro osvobození Palestiny Saeb Erekat  vyslovil názor, že „ Spojené státy tím, že zaujaly takový postoj přes Pompea v této věci, a soudily podle svého názoru ohledně jiných otázek v různých částech světa, přímo porušují mezinárodní právo, snaží se podkopat jeho základy a nahradit jej zákonem džungle. Washington se proto připravuje o roli zodpovědného hráče na mezinárodní scéně a prostředníka v mezinárodních konfliktech.“ Erekat navíc naléhal na mezinárodní společenství, aby řádně reagovalo na tato „nezákonná prohlášení“.  

Taktéž jordánský ministr zahraničí Ayman Safadi vyzval mezinárodní společenství, aby přijalo naléhavé opatření k obraně zásad mírového urovnání na Blízkém východě a konstatoval, že „Mírový proces čelí bezprecedentním výzvám a potvrzení izraelské okupace zabije poslední šanci na vyřešení konfliktu na základě zásady soužití obou států“.

Mluvčí předsedy palestinské samosprávy Mahmúd Abbás Nabit Abu Rudeineh uvedl, že Pompeovo prohlášení „je nezákonné a mělo by být odmítnuto a odsouzeno“.

Proto říkám, že je třeba vyzvat USA, ale případně i další státy, aby upustily od kroků, které by mohly vyvolat nové nebezpečné eskalace v tomto regionu a bránit vytváření podmínek pro obnovení přímých palestinsko-izraelských jednání.