Zažil jsem cosi krásného letos na Silvestra: Koncert skladeb G.F.Händela Te Deum a Dixit Dominus, který interpretovalo Collegium 1704 za řízení Václava Lukse. Efektní Te Deum (Tebe, Boha chválíme) je vhodně vybráno už proto, že tento text se používá právě na konec roku jako poděkování. Dixit Dominus je dramatický žalm 110 a Händel ho r. 1707 za svého pobytu v Itálii zhudebnil – podle mého názoru – jako provokaci pro italské virtuózní zpěváky: jejich party se přibližují náročností partům instrumentálním. Že jde o ještě efektnější skladbu než Te Deum, není třeba dodávat.

Pokud si ale člověk chce Dixit Dominus opravdu užít, musí si dopředu přečíst text žalmu 110, v němž docela dramaticky Bůh Otec slibuje vítězství nad nepřáteli. Na této skladbě by se dala učit zvukomalba. Už počáteční úderné opakování slova „dixit“ (řekl) upozorňuje, že nepromlouvá nikdo menší než Hospodin. Když dojde na přísahu Pána (juravit Dominus), nenechává Händel velkolepými harmoniemi ve fortissimu nikoho na pochybách, že jde o přísahu věčnou a nezrušitelnou. To potvrzují i následující slova sboru, že Hospodin té přísahy nebude litovat: až rétoricky vykřikované „non, non, non“ je odpovědí na jakoukoliv pochybnost.

Potom Händel dvakrát "drtí": napřed nepřátelské krále „implebit ruinas“, kdy je slyšet, jak ta království padají a mění se v ruiny. Potom Händel drtí nepřátelské hlavy, a to sborovým skandováním jednotlivých slabik slova „con-quas-sa-bit“ , takže člověk cítí rány do lebky až fyzicky . Při jeho předposlední části – sopránovém duetu „De torrente bibet in via“ (Z potoka na cestě se napije) jsem bulel jako subreta a závěrečná monumentální fuga Gloria Patri (sláva Otci) to celé zpečetila, přitom mi vždycky běhá mráz po zádech.

Dixit Dominus je moje nejoblíbenější skladba z vážné hudby vůbec. Diskuse s přáteli na Facebooku těsně po koncertu ukázala, že v tom nejsem zdaleka sám. Tahle monumentální skladba bere svými emocemi dech kdekomu. Prostě, lépe pro mě rok 2014 nemohl skončit. Poslechněte si jí i Vy, v roce 2015.