„Stalo se smutným celoevropským trendem považovat institut rodiny za přežitek, nyní se ale k péči o rodinu státy pokorně vracejí, jde totiž o rozpočet“, říká Pavel Svoboda.
Rodina podle něj neznamená ideologický konstrukt, který společnost považuje za společensky schválenou formu soužití. Jde o mnohem víc. Rodina – klasická, nebo složená jako „patchwork family“ – pokud funguje, vytváří základ pro ekonomické přežití státu. Důležité je, aby v ní vyrůstaly dobře vychované děti, schopné převzít společensky žádoucí hodnoty – vztah k práci, ke vzdělání, k tradicím a kultuře, k dnes již zapomenutému pojmu „vlast“, k odpovědnosti za obec a místo kde žiju. Tyto hodnoty se nedají naučit nikde jinde než v rodině – škola v tom rodině sekunduje, ale nemůže ji nikdy nahradit. Pokud rodina jako institut správně funguje, je vítána, podporována a respektována, je stát jako celek schopen ekonomické stability a obrany svých hodnot a svého území.
„Pokud stát nechce rodinu nebo na ní nemá čas, pak ani rodiče nechtějí děti nebo na ně nemají čas. Je načase se zamyslet nad ekonomickými efekty destrukce rodiny. Méně dětí, mizející prvky výchovy a předávaných hodnot, naprostá neúcta k ženám a k mateřství a také k těm, co mají děti i když je to ekonomicky velmi náročné, mají za následek demografický deficit a propad státního rozpočtu. Výpadek funkce rodiny nemohou nahradit přetížení a ještě nepříliš dobře placení učitelé.
O demografickém deficitu, který nám hrozí, byly popsány stohy papíru. Socialisté si stejně jako jejich kolegové v západní Evropě v šedesátých letech namlouvají, že se to spraví imigrací. Všude v Evropě se ukázalo, že imigrace řeší jen malou výseč tohoto propadu. Samotný demografický pokles však nikdo zastavit nemůže, pokud nenastane změna společenského vztahu k rodině, k rodičovství a k postavení žen matek“, říká Pavel Svoboda, europoslanec EPP/KDU-ČSL.