Takže když nebudeme mít co jíst, umřeme. Vizionáři sice tvrdí, že k sytosti nám stačí červi a agar z chaluh, ale já mám rád dobré jídlo a většina lidí také.
Zemědělství proto musí zajistit základní potravinovou soběstačnost státu. Namísto abychom se hádali o názvy výrobků (jestli je Rum ještě rum) nebo řešili vždycky nějak špatná pravidla (kolik informací na džemech musí být uvedeno v češtině), měli bychom raději promyslet a obnovit dlouhodobé vyvážené využití pozemků, a to v rámci regionu:
Kolik potřebujeme polí, luk, lesů, vodních ploch, parkových ploch atd. Vybydlená krajina nemusí mít podobu jen kamenitých hald a tůní ze zkaženou vodou nebo nekonečných lánů žluté řepky. Stejně tak může jít o urbanistickou plíseň sestávající z parkovišť, skladů, přivaděčů a odvaděčů dálničních tahů a holých prstů reklamních poutačů.
Také nedozírné lány čehokoli jsou krajinou k nebydlení. Ne pro nás, ale pro drobnou pernatou a srstnatou zvěř, která se v nekonečné kukuřici nebo pšenici dokáže ztratit a pojít žízní.
A když už tam ty pole máme, měli bychom si říci, co bychom tam rádi viděli pěstovat. Zdá se mi například rozumné finančně preferovat pěstování potravin k jídlu proti pěstování rostlin pro průmyslovou výrobu. Ať si tu je řepka, ale nesmí vytlačovat brambory, cukrovku nebo žito. Nemluvě o tom, že kdysi jsme byli světovou pokladnicí tzv. bílého zlata – řepkového cukru – a po zločinné likvidaci cukrovarů a polí s řepou v 90.letech, ho dnes dovážíme.
Se zemědělstvím úzce souvisí i další zákony, například vodní zákon, který by měl dát samosprávám větší pravomoci proti suchu a povodním. Voda v krajině je čím dál vzácnější, zatímco u domků přibývá plastových bazénů, plněných miliony litrů pitné vody, kterou nikdo nepije.
Jsme tu dočasně a jsme tu jen jako správci. Planeta nám byla na čas propůjčena, než ji předáme další generaci. A měli bychom se snažit, aby i oni s tímhle dědictvím byli spokojeni.
Ostatní části:
