Problémem je, že ty dvě strany nedají dohromady většinu, pokud je někdo další nepodpoří a zbývá tu už jen SPD…
Mrzí mě samozřejmě nepřítomnost ČSSD v téhle hře, ale ještě důležitější je, aby mělo Olomoucko akceschopné vedení, které se nebude o každou maličkost hádat a bude fungovat od samého počátku ve prospěch lidí.
K tomu je zapotřebí, aby byli v čele zkušení lidé, kteří hodnoty a cíle „toho druhého“ znají a jsou schopni je akceptovat. A nemám teď na mysli líbivá hesla z předvolebních letáků, ale stranickou historii, z níž je jasné, jakým směrem strana dlouhodobě míří a co lze od ní čekat. Pak i složitá jednání mohou mířit k rychlému a funkčnímu kompromisu. Jinak se budete donekonečna hádat a vzájemně se napadat, jak jsme tomu svědky například v Praze, kde se o žezlo urputně tahají Piráti s Praha sobě, TOP09 a STAN. (Tedy ti, kteří tvoří onen pomyslný „pytel blech“ i v případě šestikoaličního slepence na Olomoucku.)
Kámen úrazu je v tom, jak už jsem napsal výše, že aby na Olomoucku fungovala jednoduchá a životaschopnější dvojkoalice, nestačí jen zkušení představitelé, kteří si podají ruce, ale potřebuje k většině ještě další hlasy. A jediní, kdo se tu nabízejí (pokud se šestikoalice neroztrhne), jsou zastupitelé za SPD. Na jejich adresu se ale už nesmlouvavě vyjádřil Michal Zácha, předseda regionální rady ODS, že s SPD nikdy a nikam. („Nikdy jsme neuvažovali o spolupráci s SPD. A to o jakékoli formě. Neuvažovali jsme ani o koalici, ani o nějaké podpoře.“)
Ponechme stranou, že na celostátní úrovni spolupráce přesto funguje a pánové Fiala s Okamurou nepohrdnou hlasy toho druhého a už vícekrát s chutí stáli bok po boku v rozhořčeném útoku proti vládě Andreje Babiše. Dole na kraji je však ochota k pragmatickému spojení malá. A proč vlastně?
ODS si tím pravděpodobně přivodí velké problémy ve vyjednávání a pokud tím předají žezlo „slepenci“, přivodí zřejmě ještě větší problémy obyvatelům Olomoucka, kteří se tak stanou – podobně jako obyvatelé Prahy – pokusnými králíky stran, u kterých je PR vším a užitnost řešení ničím (viz totální chaos dopravy v Praze a utajená jednání při rozhodování o miliardových investicích do Metra D na straně jedné a duhové vlaječky a přemalování tramvají do „současnějších barev“ na straně druhé).
V pozadí je zřejmě česká vlastnost, kterou tak kouzelně popsal Karel Poláček slovy „my hoši, co spolu chodíme“. Neboli dnes s tímhle ano a zítra s tímhle ne. Hnutí ANO, které je rozumnější a méně politicky rigidní, se k možným koalicím mnohem otevřeněji, řekl bych zraleji. Politický úspěch ostatně předpokládá, že máte dostatek podporovatelů; že nejste nějaká „garážová“ partaj. Že vás podporuje hodně lidí různých profesí, názorů a potřeb. Musíte být schopni zaujmout a přesvědčit mnoho lidí, od Josefa z farmy po Karla z projekťáku, od Marty číšnice k učitelce Evě ze školy, že je všechny dokážete zastoupit. I když to není jediný ani hlavní důvod, už samotný fakt, že stranu podporuje mnoho lidí, o něčem svědčí.
Však také ODS volilo na Olomoucku 19 tisíc voličů a SPD jen o málo méně – 14 tisíc. Čtrnáct tisíc lidí je slušná síla, kterou nemůžeme jen tak šmahem smést ze stolu jako blázny.
A vymezovat se takhle nesmlouvavě proti skoro stejné síle, jakou máme voličsky sami, se mi nezdá rozumné ani prozíravé.
Ještě bych pochopil, kdyby strana, s níž „my hoši nemluvíme“, měla ve svém programu nějaké nesmyslné šílenosti. Ale ty tam nenajdeme, pokud si tedy nebudeme myslet, že šílenstvím je tvrzení, že národ má svůj účel, že otec je muž, a že je správné, když podrží mamince dveře a odnese jí nákup. Že hostů je třeba si vážit, ať už mají kudrnaté vlasy nebo rovné, ale když nám začnou rozbíjet okna, házet odpadky z okna a osahávat dcery, už to nejsou hosté a je správné je vyhnat. Že křesťanské Vánoce mají své kouzlo a není třeba se za ně stydět, a že Nezabiješ, Nepokradeš či Nepožádáš nejsou pokleslé hodnoty. A že malé holčičky se neosahávají a nemají se v sedmi letech co vdávat, a mají si hrát s panenkami a ne nechat, aby si samy našly, jaký mají „džendr“.
A co je nejzajímavější, těch devatenáct tisíc voličů ODS zřejmě docela dobře koexistuje, bydlí a pracuje vedle těch čtrnácti tisíc voličů SPD. A všude kolem je dalších padesát tisíc voličů z ANO a nejsou tu žádné segregované no-go zóny, kde bydlí „jen ti naši“. Přesto se někteří politici tváří, jako by v hezkých a pěkně upravených obcích žili jen ti jejich voliči a mezi odpadky u lesa voliči „těch druhých“. Ale tak to není, všichni se volně promíchávají, vzájemně se tolerují, jsou schopní docela dobře sedět v jedné hospodě, hrát na jednom hřišti fotbal nebo stát ve frontě na výdej toho svého potomka ve školce.
A to se mi zdá jako ta pravá demokracie. Obyčejní lidé ji mají docela dobře „zmáknutou“, což žel nelze říci o některých politicích. Kdyby ji měli, neříkali by, že „s těmito hochy my nechodíme“ a hledali by spíš to, co nás spojuje než co nás rozděluje.
