Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych se také alespoň krátce vyjádřil k předkládaným materiálům. A začal bych asi jednou úvahou. Maturita v minulosti byla a stále je podmínkou pro vstup na vysokou školu. Všichni, kdo jsme absolvovali vysokoškolské studium, tak víme, že je zásadním způsobem odlišné od toho, jakým způsobem se studuje na školách středních. Na střední škole jsou znalosti, vědomosti studentů průběžně zkoušeny, prověřovány a studenti se učí více, či méně z hodiny na hodinu, připravují se průběžně. Vysokoškolské studium je ale o tom, že student dochází na přednášky, na cvičení, na semináře a na konci semestru skládá rozsáhlejší zkoušku. Musí prokázat schopnost zvládnout větší penzum svých znalostí, vědomostí, umět to odprezentovat. Proto také o maturitě se hovořilo jako o zkoušce z dospělosti, o tom, že mladý člověk dokáže takovýmto způsobem zvládnout rozsáhlejší obsah učiva, dokáže ho určitým způsobem dát do souvislostí, dokáže s ním potom pracovat. Proto se také v minulosti dobří učitelé snažili vysvětlit rodičům a žákům, že např. ten či onen není zcela jasně studijní typ, protože právě tuto schopnost nemá a byl by mnohem lépe uplatnitelný a mnohem šťastnější, kdyby šel jinou cestou, ať už střední odborné školy nebo učiliště, kde by mohl vyniknout. A právě v takovém typu zkoušky, jako je maturita, já vidím ten zásadní přechod mezi tou střední školou, která ještě navazuje na základní, a mezi tím, čím má být pro člověka škola vysoká.
Tady správně zaznělo, že mnoho z toho, co ve škole máme, co se učíme, tak velmi často v praktickém životě nevyužijeme. Já sám, když si vzpomenu na svá školní léta, tak jsem přemýšlel nad tím, proč dělám ve škole to či ono, protože to přece nebudu v životě potřebovat. Cesty paradoxů jsou ale nevyzpytatelné. Když jsem končil střední školu, tak jsem si myslel, že budu po maturitě - mimo jiné z matematiky, kterou jsem měl povinnou, z českého jazyka, chemie a ruského jazyka - pokračovat na vysoké škole v oboru chemie - matematika. Ukázalo se, že ta příležitost nenastala a já jsem po roce působení v podniku výpočetní techniky dělal přijímací zkoušky na vysokou školu v oboru český jazyk a společenské vědy. Dalo by se říci - naprosto odlišné předměty. Ale střední škola mě připravila opravdu komplexně, dokázal jsem se v obou těchto řekněme odlišných skupinách zorientovat.
Proto jsem přesvědčen, že ustupovat od maturity z matematiky, ustupovat od snahy zkoušet a přivést středoškoláky k tomu, aby prokázali schopnost komplexního pochopení učiva, je špatná cesta, je to slepá cesta. A nemá smysl čekat, jestli se nám zlepší způsob, jakým se matematika učí, nebo neučí, protože já si myslím, že v českém školství je spousta kvalitních učitelů matematiky na základních a středních školách. Je to o tom, jakým způsobem spolupracuje škola, rodiče, žák, jestli si vycházejí vstříc. A myslím si, že tato cesta je cestou správnou, a nikoliv ustupovat a zjednodušovat ten systém.
K návrhu kolegů Pirátů ve sněmovním tisku 506 a k té debatě, jestli uzákonit střední vzdělání, nebo neuzákonit. Já s tím samozřejmě nemám problém, protože si velice vážím času, který studenti ve škole stráví, čtyři roky tam pravidelně docházejí, prošli těmi dílčími zkouškami, jeden po druhém, a na závěr se prokáže, že jediné, co jim chybí, je třeba ta schopnost komplexně zvládnout celé penzum učiva, přednést ho, předložit ho a uspět. Ale já se ptám, proč tedy stejným způsobem neuvažujeme i v oblasti vysokoškolského vzdělání, protože pokud se nemýlím, tak studenti, kteří absolvují tři roky bakalářského studia, šest semestrů, mají uzavřený ročník, splnili všechny podmínky, mají jít k bakalářské zkoušce a obhájit bakalářskou práci.
Může se stát, že i u této zkoušky neuspějí, a pak, pokud se nemýlím, nemají vysokoškolské vzdělání, nemají bakalářské vzdělání. Ale absolvovali šest semestrů - tři roky života. A já mám mezi svými přáteli několik velmi šikovných a schopných lidí, kteří například pouze nedokončili opravdu diplomku, neobhájili diplomku, jinak mají zkoušky, všechno, ale nemají vysokoškolské vzdělání. Takže pojďme se bavit i o těchto studentech, kteří strávili velkou část svého života na škole, získali vědomosti, získali znalosti, dostali od této společnosti něco, co by mohli vrátit, a mohli by fungovat a mohli by získat nějakou pozici.
To samé je potom u dvouletého magisterského studia - o dělení studia tady nebudu chtít příliš hovořit. Celý ten problém je opravdu komplexní a složitý.
Víte, mám pocit, že ono se to všechno odvíjí také ještě od jedné věci. Naše společnost je neuvěřitelně lpící na titulech, papírech a na všem ostatním. Víte, mě kdysi maminka učila, když jsem přišel ze školy a říkal jsem, já jsem to uměl, dostal jsem ale trojku, a Anička to uměla hůř a dostala jedničku. A máma mi na to vždycky řekla jednoduchou věc: "Není důležité, jakou máš známku. Je důležité, jestli to v životě umíš a můžeš to použít." A to si myslím, že je obecně platné. Samozřejmě že je nezbytné, abychom vědomosti, dovednosti, znalosti ověřovali, abychom k tomu dali ten certifikát. Ale pořád jsem přesvědčen, že mnohem důležitější, než mít v ruce papír a neumět ty znalosti a dovednosti použít, je lépe ten papír nemít a ty dovednosti a znalosti úspěšně používat a užívat. To je případ třeba těch kolegů, kteří nemají státnice, nemají udělanou bakalářku, ale prostě jsou skvělí, úspěšní, ale nemají to vysokoškolské vzdělání.
Já bohužel musím za sebe - protože to není stanovisko klubu - ale za sebe musím říci, že podpořím návrh na zamítnutí sněmovního tisku 506 v prvním čtení, protože jsem stejně jako mí předřečníci, kteří tento návrh podporovali, přesvědčen, že než se rozběhnout několika cestami, byť na konci možná najdeme nějaké společné řešení, tak je jednodušší od samého počátku kvalitně a dobře spojit síly a pracovat na jednom materiálu.
Mohl bych tady mít výhrady k vládnímu návrhu, který je připraven. Některé výhrady formulovala kolegyně Valachová prostřednictvím pana předsedajícího, tedy ona to formulovala prostřednictvím sebe sama, ale jak jsem pochopil, to je lépe, když je to prostřednictvím pana předsedajícího. Nicméně pravdou je, že vládní návrh je na stole, vládní návrh je předložen. Má své mouchy. Ale myslím si, že se s ním dá pracovat, dá se o něm diskutovat, dá se vést debata, dá se vylepšit, dá se posílit. Ale bude dobré, když tak budeme činit na jednom jediném materiálu.
Proto za sebe se připojuji k návrhu zamítnutí sněmovního tisku 506 v prvém čtení.
Děkuji vám za pozornost.