Počátkem roku přišel vicepremiér Havlíček s nápadem, že když už kupujeme za 52 miliard bojová vozidla pěchoty, že by z toho republika měla mít něco víc než jen kvalitní pancíř kolem několika set vojenských specialistů. A navrhl, aby ve spolupráci s vítězem zakázky vznikl na výrobu těchto BVP nový český podnik. V něm by se pancéřáky v zahraniční licenci vyráběly a stát by měl výrobu pod kontrolou.
Výběrové řízení hotovo, zapomeňte
Ačkoli se s nějakou doplňkovou výrobou v ČR počítalo (požadavky jsou na minimálně 40% domácí výroby), takto koncipovaná spolupráce by úplně měnila situaci. A bohužel také zadání zakázky. Znamenalo by to, že se musí všechno znovu přepočítávat. A přepisovat, obesílat, razítkovat. Úředníci by museli všechny akta znovu otevírat a upravovat. Bodejť, že se jim do toho nechtělo.
A tak, třebaže nápad to byl dobrý, ba výborný (a možná právě proto), celé to v tichosti spadlo pod stůl. Ministerstvo obrany nyní obesílá tři vybrané zájemce, v zadání ale žádný společný – takhle smělý a ryze národní – budoucí výrobní podnik není.
Mohlo by se říci – no a co. Armádní ministerští úředníci jsou tak pomalí, že když už se jim po tolika letech podařilo zakázku dotáhnout aspoň k rozeslání finální nabídky, měli bychom být spíš vděční. Nový proces zadávání výběrového řízení – který by navíc kvůli pravděpodobným změnám ve vedení MOČR v říjnových volbách musel asi začít znova – by trval dalších ix let a obrněnce by armáda dostala bůhví kdy.
Buďme tedy rádi, že to funguje, že se úředníci dobrali nějakého výsledku a finální nabídky složitě vybíraným třem zájemcům už jsou na cestě. A konec konců, není celý nápad jen taková bezúčelná umanutost? Vždyť co by se mohlo stát?
Jenže pandemie nám ukázala, že tam, kde se ve smlouvách tahá za kratší provaz, to může dopadnout všelijak. A že Česká republika není kdovíjaký obr, který by ten koneček provazu snadno udržel, je bohužel pravda.
Vakcíny nejsou, sorry, dodáme později
Bude-li se vše vyrábět jinde (aniž by se muselo), může se také přihodit, že nám zahraniční továrna řekne, že se nějak zadrhla výroba legované oceli, že není dost řídících čipů nebo že výrobce musí náhle několik měsíců urgentně dělat na mnohem větší zakázce pro mnohem důležitější konkurenci, neboť ta si řekla dříve nebo prostě navýšila původní zakázku, dosaďte si cokoli. A tak tuhle „tuťku“ pro Českou republiku zkrátka odloží.je to nepravděpodobné?
se něco takového nemůže stát? Ale nestalo se s vakcínami přesně totéž? A tam nejde jen o peníze. Jde v reálu o desetitisíce lidí, které kvůli tomu zbytečně umřeli v celé Evropské unii. Protože nebyli včas naočkováni a smrtící virus je bohužel potkal dříve než oni vakcínu.
Evropská komise nyní hlučně vyhrožuje firmě Johnson & Johnson, že bude unii platit za každou dávku AstraZeneca. Za každou dávku, která byla dodána s více než tříměsíčním zpožděním, chce odškodné 10 eur za den. Účetní EK už hbitě spočítali, že by to bylo asi 200 milionů eur denně (!). Úctyhodná částka, jen kdyby se spravedlivě rozdělila též všem pozůstalým, jejichž bližní zemřeli v době, kdy tato vakcína měla dorazit a nedorazila (jakkoli by to zřejmě asi nešlo spravedlivě spočítat).
Ani u té vakcíny peníze nepřijdou lidem, ale spadnou do bezedné jámy Evropské banky a nejspíš se ztratí. Třeba při výrobě milionu nabíjecích stanic a miliard bateriových článků pro elektromobily anebo při jejich následné recyklaci a skládkování, protože až u těch baterií skončí životnost, bude třeba je samozřejmě někam dát a vrakoviště na to stačit nebudou.
Ztrácející se rodinné stříbro
Takže i u tendru na 210 BVP jsme měli díky dobrému návrhu MPO chvilkovou naději, že by republika:
- měla výrobnu kritické bezpečnostní průmyslové infrastruktury plně pod kontrolou,
- pro několik set rodin dlouhodobou jistotu zaměstnanosti,
- zvýšení mezinárodního renomé, podpořeného rozvojem nové české výrobní specificity,
- stroje by nemusela draho odesílat někam na druhou stranu světa, kdyby se s nimi něco stalo (třeba, že by zase nabouraly do Fabie, jako se stalo v roce 2016 nedaleko Tábora),
- a namísto podřízeného „plať a čekej“ bychom přešli k sebevědomému „zafinancuj a vyrob si sám“.
A není to tentokráte v politické reprezentaci, jak by ráda zahulákala opozice. Reprezentace ví, co by bylo pro republiku dobré. Je to zase a opět jen v úřednících, těch šedých myších, kteří jsou napříč zeměkoulí spojeni v jedné velké solidární skupině. A s tím nehnou po volbách ani SPOLU, ani PirátoSTAN, ba ani holedbající se SPD či Trikolóra, i kdyby dostaly všechny hlasy, které odpadnou od ANO a ČSSD.
S českými úředníky nehne dnes nikdo. Bohužel.
A tak můžeme jen nostalgicky vzpomínat, že za první republiky byly některé podniky – s armádní výrobou především – považovány za tzv. rodinné stříbro. A stříbro netřeba jenom chránit, ale také rozmnožovat..
Autor je místopředsedou výboru pro obranu.
