Uzavřel se jeden z těžkých roků v dějinách, ve kterém bojovala technická civilizace s virem a předsudky. Zatím nevítězí, ale má už všechny pomůcky k tomu, aby válku vyhrála. Pokud tedy lidé uvěří vakcíně spíš než pohanskému smýšlení, že je to vše "nějaké divné", určitě je za tím ďábel a nejlepší je pomazat se česnekovou pomazánkou a pak do sebe na ochranu obrátit šest piv a nějaké panáky.
To temné v nás
Nevšiml jsem si, že by se o tom nějak víc mluvilo, ale je pozoruhodné, že ostrov atheismu uprostřed Evropy - Česká republika - je také jednou z nejhůře postižených zemí. Podle počtu nakažených na 100 000 obyvatel je v Evropě stále na druhém místě a ve světě se pohybuje kolem 4.-5. místa.
To asi nebude úplně náhodná koincidence. Za to druhé místo v počtu nakažených nemohou zdaleka jen kroky vlády, jak by si moc přáli ti, co paří v zamčených lokálech, v obchodech mají roušku "na půl plynu" a na sítích se ostatním pošklebují. A jak si to myslí opozice, která z paměti už vytěsnila své výkřiky na podporu lyžování na jaře a blazeované připíjení v létě na konec epidemie u půlkilometrového stolu na Karlově mostě. A PES na 90 bodech dokonce ani dnes nevadí hostinským, sdruženým ve výzvě Chcípl PES, kterou říkají, že lidi mají právo se ožrat, i když kvůli tomu umře o pár lidí víc. Že naše rozkoše mají přednost před vaší bolestí. A naše svoboda je víc než váš život.
To není právě dospělé chování, odpovídá to spíše dětem, kteří nedohlédnou svých činů. Svým způsobem je to pohanské chování (každý sám za sebe) namísto víry uvnitř nějakého ideově monolitického společenství (dosáhneme něčeho jen jako celek).
I když jsou řvouni z opozice stejně jako řvouni z hospod miláčkové médií (které nejsou už dávno strážními psy demokracie, ale hlásnými troubami menšinokracie), tvoří ve společnosti naštěstí stále tu menší část.
A to světlé
Většina lidí ve společnosti je normálních, svůj život žijí s ohledem na druhé, chápou závazek, že má svoboda končí tam, kde začíná tvoje svoboda. Jsou schopní se omezit, aby pomohli druhým a třebaže se občas také topí ve zmatku pravidel (které tvoří média tím, jak zdůrazňují menšinové názory), nakonec si cestu k všeobecnému prospěchu najdou.
Překvapilo mě proto a potěšilo, že přes koronavirová omezení budou výsledky celonárodní sbírky Konta Bariéry srovnatelné s předchozími lety. Ne-li lepší. A to přestože jsou na tom dárci mnohem hůře než dříve. Pokles darů nezaznamenala ani Nadace Charty 77. Lidé z kampaně Dobrý anděl čekali, že počet nových dárců klesne na polovinu, ale vypadá to, že výsledek bude zřejmě lepší než průměr za minulé roky. Každý má méně, přesto dává. A to dokonce o trochu více, než dříve. To je nebývalé světlo v této temné době.
Totéž říkají i správci menších dárcovských kampaní. Skoro by se dalo říci, že čím je objekt, na který se věnují peníze nebo věci, menší - dítě na vozíčku, hladová zvířata, rodina, která ztratila živitele, hospic s lidmi, kteří už nikoho nemají - tím snáze se peníze sbíhají.
Není to tedy s námi až tak špatné. Pomáháme třeba anonymně, ale pomáháme. Nedáváme to tak najevo, nemáváme fangličkami (jako to dělají ti, co svou svobodu žít na úkor druhých demonstrativně předvádějí), pomáháme takříkajíc pokorněji, tišeji, méně viditelně.
A nemyslím si, že by to dělala jen starší generace, která z vlastní zkušenosti ví, co to znamená mít hlad, nesmět říkat, co si člověk myslí, přetvařovat se na veřejnosti, aby vás státní moc (a dnes nenávistní menšinokraté) nedusila. I mladí lidé pomáhají.
Duchovní atheisté
Udělejme proto pro tuto chvíli takovou záměrnou zkratku - jsou mezi námi lidé nedozrálí, sobečtí a cyničtí, kteří nemají v sobě žádného boha, k němuž by se mohli obracet. A pak jsou tu lidé, kteří svého boha mají a říkejme mu třeba slušnost, přátelství, sounáležitost, spoluobčanství. To jsou opravdoví duchovní lidé, i když si to třeba nemyslí a sami sebe považují za ateisty. Podvědomě ale cítí, že "všeho do času", jak říkali naši předkové v pokoře před všehomírem, a v okamžiku, kdy na nás položí prst nějaká zlá minuta, náhoda nebo vážná nemoc, a náš život se náhle ze dne na den octne na hraně, změní se prázdná slova o smyslu života v něco nebývale aktuálního, čemu chceme a potřebujeme porozumět.
On ten covid má - stejně jako velké pandemie minulosti - ozdravný vliv na uvažování. V bolesti a smrti se lidé semknou a mají mnohem větší snahu si vzájemně pomáhat.
To je dobré poselství do nového roku, ve kterém nejspíš ještě nad covidem úplně nevyhrajeme, ale doufejme, že také neprohrajeme se sobeckostí a nedozrálostí té sebevědomě hloupé části společnosti. Doufejme, že se prohloubí i duchovní přemýšlení lidstva. Ne to institucionální, vedené všelijakými kléry a guruy, ale to niterné, osobní, kdy jsme sami a ptáme se proč a za co se nám to stalo. A jak velkou za to neseme, každý sám, zodpovědnost.
