Stenozáznam projevu poslance Miroslava Grebeníčka na jednání Poslanecké sněmovny dne 18. března 2014 k návrhu zákona o referendu k takzvaným církevním restitucím majetku českého státu a občanů.
Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, není to tak dávno, co papež František jednal s českými a moravskými katolickými preláty. Údajně i o neoprávněných majetkových nárocích katolické církve vůči českým občanům a vůči českému státu. Podle kardinála Duky pro Českou televizi prý Svatý otec "jasně řekl, že podle zákona to, co bylo církvím ukradeno, má jim být vráceno".
Kardinál Duka k tomu pak ještě dodal: "Nebo už v Československu neplatí vůbec žádný princip spravedlnosti? To byla velká debata papeže, který zdůrazňoval potřebu spravedlnosti". Z uvedené interpretace jednání ve Vatikánu lze usuzovat na dvojí. Buď kardinál Duka a čeští a moravští preláti stařičkého skromného papeže Františka jednoduše neinformovali pravdivě, případně mu vkládají do úst, co pravděpodobně neřekl. Nebo je papežova mediálně prezentovaná lidská poctivost a sociální vnímavost jen účelovou slupkou. Zatím se přikláním k těm, kdo kardinála Duku a české a moravské preláty podezírají z nekorektnosti. Dokladem zde může být i prohlášení Svatého otce z listopadu loňského roku. "Dnes je všechno vydáno na pospas konkurenci a zákonu silnějšího", cituji jeho slova, "kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány, jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Nastoluje se nová neviditelná někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla. K tomu všemu přibývá rozvětvená korupce a egoistické daňové úniky, které nabyly globálních dimenzí. V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí", končí slova papeže Františka, "aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim."
Papež František otevřeně mluví i o tristních poměrech v kurii, o korupčním proudu uvnitř Vatikánu a také o mocné vatikánské lobby homosexuálů. Hodně zlé krve si Svatý otec nadělal i čistkou v Ústavu pro věci víry, známějším pod názvem Vatikánská banka. Tento finanční ústav čelí totiž podezření, že se významně podílel na praní špinavých peněz a že si v něm některé vlivné persony ukrývaly příjmy před zdaněním. To je ovšem velmi odvážný krok ve snaze vnést světlo do činnosti banky, která spravuje peníze Vatikánu a katolických organizací po celém světě.
Mnozí církevní hodnostáři však papeži Františkovi netleskají. Pokušení ze života v blahobytu a využívání materiálních výhod na míle vzdálených od každodenní reality naprosté většiny věřících, je až neuvěřitelné. Zdá se tedy, že i čeští a moravští preláti kromě devastace autority církví v očích české společnosti a poctivě věřících aspirují na další pozoruhodný efekt svých praktik. A to je jistá míra kompromitace a zpochybnění mravní integrity Svatého otce.
Dámy a pánové, Bertold Brecht, umělec světového jména, často mluvil o požitku z přeměny věcí. Dnešní svět lze dnešním lidem vylíčit jen tehdy, cituji jeho slova, líčíme-li je jako svět, který lze změnit. Tento celoživotní postoj Bertolda Brechta je i dnes velkou výzvou. Mám na mysli možnost přeměny poměrů vznikajících nezodpovědností nositelů moci, kdy dochází k neustálému omezování sociálních práv a demokratických přeměn. Mám na mysli možnost změny těch poměrů, které nelze nazvat jinak než jako špatné.
Ano, inklinuji k budování efektivního státu, na němž by nikdo neparazitoval. To, co je pro mne ve věci návrhu skupiny poslanců na vydání zákona o referendu o změně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi klíčové a rozhodující, je míra podpory ze strany státu a míra finanční spoluúčasti většiny laické veřejnosti na hmotné podpoře věřících občanů a jejich náboženských, ekonomických, politických a dalších institucí. Jsem tedy dalek toho upírat upřímně věřícím českým občanům, kteří respektují Listinu základních práv a svobod a platnou Ústavu, jejich víru, ať už jsou jakéhokoliv náboženského vyznání. Stejně tak přiznávám věřícím a jejich organizacím právo na určitou veřejnou podporu, přičemž jsem zastáncem péče státu o kulturní památky a hodnoty, které jsou spojeny s činností církví a slouží k uspokojování oprávněných potřeb věřících všech vyznání.
Nezpochybňuji tedy právo na svobodu vyznání, které se opírá i o skutečnost, že mnozí věřící významně přispívají k budování naší společnosti. A ani v nejmenším tu nechci a nebudu zpochybňovat, že v minulosti docházelo k silnému napětí a po Únoru 1948 i k fatálnímu střetu římskokatolického kléru a Vatikánu s Československým státem, kdy státní moc mimo jiné v zájmu vyloučení politických ambicí zejména římskokatolické církve se dopustila také neomluvitelných křivd vůči církvím a řádům včetně protiprávního postupu vůči věřícím, kněžím a řeholníkům.
Ne, nechci se stylizovat do role horlivého aktéra historického šermu, pouze připomenu, že patří již k jizvám na tváři dějin, že neštěstí jedněch přináší druhým užitek a zisk. Bohužel nic nepotvrzuje, že jedno bez druhého je snad možné. A tak na jedné straně prudce přibývá občanů naší republiky, kteří zemřeli tak chudí, že po nich nezbylo ani na vlastní pohřeb a na druhé straně Nečasova vládní koalice rozhodla o miliardách ve prospěch církevních prelátů, a to v době, kdy v pásmu příjmové chudoby je podle statistiků již téměř každý desátý Čech včetně dětí a seniorů, přičemž ruku v ruce s tím nezadržitelně roste počet exekucí a osobních bankrotů.
Před více než dvaceti lety na otázku o navrácení údajného církevního majetku prohlásil tehdy ještě ne příliš známý Dominik Duka: "Jenom to ne, to by nás zabilo." Dnes si ovšem primas český už asi nemyslí, že by dary Nečasovy vládní koalice v podobě církevních restitucí, nota bene vypočítané podle oka z Kašparovy krávy, katolickou církev nějak poškodily. Dokonce mazaně zamlčuje, že erudovaní právníci a další odborníci opakovaně upozorňují na skutečnost, že církve žádají i to, co nikdy nebylo jejich. Ideologické zdůvodňování takzvaných církevních restitucí účelovým sloganem "co komunisté ukradli, musí být vráceno" tak bylo velmi brzy vyvráceno, a to i zásluhou Bratrské jednoty baptistů, která se nenechala zkorumpovat katolickou církví a držhubné, či sumu 228 mil. odmítla s tím, že na ni nemá nárok, jelikož o nic během takzvaného komunismu nepřišla.
Ne, nejde o pouhé odstranění křivd způsobených předlistopadovým či dřívějším režimem. Jde o zásah do změn uskutečněných již Josefem II. Jde o opatření namířené proti první pozemkové reformě i proti základním principům formulovaným Tomášem Garrigue Masarykem ve známé Washingtonské deklaraci. Pan kardinál nedostal jen dary, mnohé se v restitucích vracelo z ukradeného. Problém je ovšem v tom, cituji biskupku Církve československé husitské Janu Šilerovou, "že nekradli jen komunisté církvi, ale i církev přicházela k majetku slušně řečeno nečistým způsobem". Ne, nehodlám nyní žádat od kardinála Duky odškodnění za křížové výpravy a násilnou pobělohorskou rekatolizaci. Pokud však v rozporu s biblickým příkazem skromnosti si římskokatolická církev mnohé přisvojila a vynutila od podaných, od lidí v tísni a nouzi, slušela by jí dnes pokora. Místo pokory však církevní preláti otevřeně českému státu a lidu vzkazují: "Krize nekrize, plaťte a dávejte. Chceme půdu, lesy a peníze, a to hned, děj se co děj." O to víc si vážím výjimek, které potvrzují pravidlo. Již zmíněné biskupce Janě Šilerové, která opakovaně vystoupila proti znění zákona o restitucích, proti celkové finanční výši i proti úplatkům pro nekatolické církve, vadí i to, že smlouva mezi církvemi a státem nebyla nejprve vedena v dialogu s širokou veřejností. Ne, nebyla. "A na co by to veřejnost potřebovala? My jednáme s vládou, s Parlamentem. To je kompetentní orgán.", reagoval na snahu opozičních poslanců prosadit k dané věci referendum kardinál Miloslav Vlk. Chce se mi věřit, že současná Poslanecká sněmovna je přece jen trochu jiná než její předchůdkyně. Beru ovšem na vědomí, že, jak tady dnes zaznělo, lidovci nechtějí slyšet o jakémkoliv zásahu do církevních restitucí. Jako součást vládní koalice by si však měli alespoň uvědomit, že pokud nejsou peníze na zvyšování důchodů, na slušné přídavky pro děti, na aktivní politiku zaměstnanosti, investice, tak dávat nyní až neuvěřitelně velké finanční náhrady církvím je mimořádný hazard s veřejnými financemi.
Už před volbami jsem musel odpovídat některým lidem. Cituji v této souvislosti jednoho z prominentů České strany sociálně demokratické a předsedu Senátu Milana Štěcha, kteří reagovali na prohlášení komunistů, že bude referendum o církevních restitucích. "Ano, ať je, ale je třeba říct i to b), co s referendem." Milan Štěch také připomíná, že podle seriózních průzkumů chce dnes 81 % našich občanů církevní restituce úplně zrušit. K tomu pak dodal: "Každý aspoň trochu informovaný člověk ví, že to protagonisté z církví i bývalé vládní koalice udělali velmi mazaně." "Považuji to za velký problém", konstatuje šéf Senátu. "Pokud přijdou právníci a řeknou, že se to dá překonat, tak věřím, že celé vedení sociální demokracie bude pro". Co k tomu dodat? Snad jen to, že každý zákon přijatý z vůle Parlamentu může být změněn novým zákonem. A pokud někdo argumentuje nemožností změny již jednou přijatého zákona, dovolím si připomenout, že například zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byl novelizován jen v roce svého přijetí dvakrát a v následujících letech pak osmkrát. Minulý zákonodárce nemůže tedy zavazovat budoucího zákonodárce. A to se týká i zákona o církevních restitucích. Proto je podle respektovaného profesora ústavního práva a státovědy Václava Pavlíčka zcela na místě, abychom se k uvedenému zákonu vrátili. A stále je také přesvědčen o tom, že se můžeme vrátit k myšlence na vydání zákona o referendu, o změně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Mimo jiné i proto, že si to přeje 81 % našich spoluobčanů, kterým vadí, že církevní subjekty ženou k soudům nejen stát, ale i kraje, obce a dokonce i soukromé osoby.
