Zářijových doplňovacích voleb do Senátu Parlamentu České republiky na Praze 10 se v prvním kole účastnilo 15,8 procenta voličů. Ve druhém kole těchto voleb pak účast klesla dokonce na pouhých 8,75 procenta.
Vítězce Ivaně Cabrnochové z volebního spojenectví Strany zelených a ČSSD ke zvolení do Senátu stačilo pouhých 3664 hlasů. Její protikandidátce Janě Duškové z hnutí ANO pak dalo hlas 3532 voličů. Formálním pravidlům dvoukolového většinového volebního systému bylo učiněno zadost. Zdálo by se tedy na první pohled, že když výsledkem těch voleb je zvolení senátorky, která zasedne na uprázdněné místo v Senátu, že je vše v pořádku. Ale není. Mnozí se ptají, koho vlastně bude zastupovat?
Stačí proti sobě postavit prostá čísla. K získání senátorského křesla stačil vítězce jen velmi malý zlomek voličských hlasů. Poražená protikandidátka přitom ztratila šanci a právo zastupovat obdobně malý početní vzorek voličů v Senátu rozdílem pouhých 132 hlasů. Co je ale přitom podstatné, to je skutečnost, že celkem 76 431 voličů k volebním urnám vůbec nepřišlo.
Je ještě vůbec možné ve volbách s takto mizivou účastí oprávněných voličů mluvit o zastupitelské demokracii? Není namístě se v té souvislosti ptát, jak bylo dosaženo tak fatální občanské pasivity a rezignace, že více než 91 procent voličů jednoho z velkých volebních obvodů se rozhodlo ve druhém kole voleb nejít volit? A to dokonce v Praze, která až dosud v rámci republiky obvykle vynikala vyšší volební účastí.
Jde o náhodu, nebo spíše o trend, kdy mocenské a majetkové elity záměrně vytvářejí takové podmínky a společenskou atmosféru, ve kterých vysoké procento občanů se stahuje z veřejného života? Mají pravdu ti, kdo v tomto konkrétním případě uvažují i o tom, že nízká volební účast je důsledkem nekonečné šňůry skandálů a ohromných korupčních afér, které už po dvě desetiletí rozežírají Prahu.
To, že se mimořádně vysoké procento občanů, a to nejen v těchto dílčích volbách, zříká svého občanského práva rozhodovat volebním hlasem o tom, kdo je má zastupovat při tvorbě zákonů a správě věcí veřejných, jistě nelze považovat za normální. Troufám si tvrdit, že se tu promítá celá řada faktorů svědčících o nemocné, sociálně nespravedlivé společnosti, o společnosti, ve které občané, lid ke své škodě přestává být zdrojem veřejné moci. Podléhá existenčním tlakům, mediálnímu, politickému nátlaku, pocitům bezmoci a nevymahatelnosti práva. Je vyřazován a zatlačován z aktivní účasti na rozhodování o zásadních otázkách života.
Odpovědnost zvolených zástupců vůči voličům, republice a všem občanům je dnes velmi silně oslabena. Je nahrazována systémem prospěchářského klientelismu, politickou korupcí, mediálním podváděním voličů. V důsledku občané zjišťují, že mnozí zvolení zastupitelé a strany, které jsou u moci, vykazují závislost na všem jiném, jen ne na závazcích daných voličům, na odpovědnosti k republice, její Ústavě a k občanům.
Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)
publikováno dne 3. října 2014 v deníku Haló noviny
