Během svého dlouhého pontifikátu uskutečnil papež Jan Pavel II. tři návštěvy v naší zemi. Již při té první v roce 1990 v dialogu s kardinálem Františkem Tomáškem uvažovali o novém posouzení či interpretaci osudu Jana Husa. V této snaze o »uzdravení minulosti« navázali na slova kardinála Josefa Berana o upálení Husově a násilné rekatolizaci Čech v době pobělohorské.
Papež Jan Pavel II. vyslovil sice politování nad způsobem, kterým církev Jana Husa zavraždila, avšak ani slovem se nevyjádřil ke kritice tehdejších církevních nešvarů.
To by musel přiznat, že příčiny stavu porušení společenské stability, ve kterém se české země ocitly na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, shledávala většina tehdejších myslitelů v nedodržování závazných pravidel křesťanského života. Hlavní vinu za rozvrat a úpadek přisuzovali nejen učenci, ale i veřejné mínění především církvi, která přestala pečovat o spásu duší věřících a dávala přednost svým mocenským a majetkovým zájmům. Kritikové neutěšeného stavu se shodovali v tom, že církev se musí vrátit co nejdříve ke svému původnímu poslání a žít v souladu s biblickým přikázáním.
Volání po reformě zaznívalo nejsilněji v okruhu kriticky naladěných mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě Pražské univerzity. Respektovaným vůdcem reformátorů se časem stal mistr Jan Hus, od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Byl hluboce přesvědčen, že jako kněz prospěje zápasu za práva lidu nejlépe tím, že bude šířit a pomáhat uskutečňovat ideály pokory a spravedlnosti. Odhaloval bohatý, přepychový a hříšný život církevních prelátů, pranýřoval jejich kořistnickou činnost a vystupoval proti vydírání českých zemí papežským stolcem.
Předmětem kritiky se stalo především vysávání věřících za náboženské úkony, papežský obchod s církevními úřady a prodávání odpustků. Ano, Husovi šlo v první řadě o to, aby vrátil na správnou cestu pobloudilou církev. Inspiroval se dílem anglického reformního myslitele Jana Viklefa a stejně jako on se přiklonil k platónsko augustinovskému filozofickému pojetí.
Význam Mistra Jana spočívá pak především v tom, že svým dílem a statečnými životními postoji pomohl stmelit různé opoziční skupiny proti církevnímu a feudálnímu útisku rozmařilého duchovního i světského panstva.
Ne, katolická církev by neměla vystupovat v roli neposkvrněného proroka. Církevní majetek byl totiž odedávna předmětem skandálů, ale i ostrých střetů se světskou mocí. Ty často vedly k nepřehledným intrikám a jejich nedávným výhonkem je i pochybná dohoda mezi někdejší vládou Petra Nečase a Českou biskupskou konferencí.
Mistr Jan Hus sám sebe pokládal za správného katolíka, který nechce nic jiného než odstranit existující zlořády. Stejně jako každý opravdový křesťan cítil s chudými, poníženými a bezmocnými. Učení Jana Husa a jeho přátel zákonitě nevedlo k vítězství křesťansky chápané lásky, pravdy a dobra, nýbrž k vyhrocení společenských rozporů a posléze k revolučnímu výbuchu.
Být nevinným vězněm v dominikánské cele bylo pro dobrosrdečného Husa jednou z nejhorších útrap. Poté, co odmítl odvolat své názory, odsoudil jej koncil jako zatvrzelého kacíře k trestu smrti upálením. Kráčel na smrt s vědomím, že je božím vyvolencem. Spálili tělo i šaty a popel vhodili do Rýna, aby si Češi nemohli nic vzít na památku. Zůstal však nesmrtelným a dodnes děsí vatikánské korupčníky, kteří ani v současné době neorganizují církevní život podle Zdrávas Maria.
publikováno 6. června 2015 v deníku Haló noviny
