Občané tyto dary považují za korupční riziko, mnozí v nich vidí prostředek, kterým si podnikatel razí cestu k výhodným úpravám zákonů a státním zakázkám. Jen pouhých 11 procent dotázaných uvedlo, že věří, že tyto dary nemají ovlivnit podnikání sponzorů a nemají je zvýhodnit.
Namístě tedy je se ptát, zda, kdo a za co či za kolik konkrétně kupuje české politické strany a české politiky. Neobjevím nic nového, když řeknu, že některé české strany a někteří politici sáhnou i po milionech nebo po funkcích bez ohledu na jakoukoli etiku a leckdy i bez ohledu na platné zákony. Stud je pro ony strany a politiky přežitek, jakkoli jim mediální poradci do úst vkládají fráze o pokoře, poctivosti a skromnosti. Ukázalo se to zřetelně i před posledními volbami, že charaktery, které by odmítly nabízené sporné miliony nebo zajímavá korýtka, aby člověk i za bílého dne s lucernou hledal.
V České republice zkrátka existuje silná strana nabídky korupčních ekonomických i kriminálních skupin a jednotlivců, a ti hledají a nacházejí příznivou odezvu u politických stran, státních činitelů, úředníků i politiků.
Případ podnikatele Bakaly, který těsně před volbami nalil bezmála třicet milionů nejen do ODS a TOP 09, ale dokonce i do Věcí veřejných, znovu nastolil základní otázku. Mohou být politické strany placeny velkými společnostmi a velkými podnikateli, kteří jsou ve střetu se zájmy státu a občanů? Je přípustné, aby velké banky vzniklé ze státního majetku i další firmy, tabákové koncerny i jednotlivci, kteří zbohatli na účet státu a občanů, kupovali přízeň stran a ústavních činitelů?
Už v roce 1997, kdy padla Klausova vláda poté, co se navenek provalila léta skrývaná aféra černého financování ODS, zazněly hlasy, že je nutné stanovit jasná pravidla a čelit postupující korupci. Tehdejší koaliční partner Václava Klause Josef Lux a též původně blízký spolupracovník Josef Zieleniec dali tenkrát demonstrativně ruce pryč od ODS. Snad se i obávali, že korupční aféra černých sponzorů se neobejde bez trestního stíhání a odsouzení mnoha pachatelů. Ani Lux ani Zieleniec ale veřejnosti nepřiznal, co o financování ODS vědí. Rozhodnutí nevydat k šetření a stíhání někdejšího ministra financí I. Kočárníka a do ztracena dovedené vyšetřování černých peněz ODS pak byly logickým důsledkem paralýzy parlamentu, justice a přísné omerty zasvěcených.
Vytrvalý odpor ODS, lidovců, ale fakticky v rozhodných okamžicích i ČSSD proti zavedení institutu přiznání původu nabytého majetku pro majetné a mafie se táhne celým dvacetiletým obdobím tunelování české ekonomiky i politiky. Když někdejší předseda ODS Mirek Topolánek veřejně přiznal, že stranu ovládají kmotři, pak to lze brát nejen jako doklad zkorumpovanosti české politiky. Je to i důkaz toho, že vládní strana si může dovolit hlásit se veřejně k tomu, že je spojena s mafiemi podnikatelů, aniž by z toho přiznání plynuly pro kmotry i ODS jakékoli právní důsledky.
Demokracie jako vláda občanů byla nahrazena vládou reklamy a kmotrů, nadvládou peněz. Sociální demokraté vyčíslili oficiální náklady své poslední volební kampaně na tři sta milionů korun. Strany pravicové koalice zatím tak úplně sdílné nebyly. Vedle přiznaných peněz nutno započítat i neplacenou cenzuru nebo jednostrannou přízeň ve veřejnoprávních a dalších médiích pro vyvolené. A také po volbách přiznané nebo pečlivě skryté výhody a dary.
Bude korupce ekonomická a politická normou vládnutí i v nadcházejícím volebním období? Tvrdý odpor stran koalice včetně Věcí veřejných proti kontrolní úloze opozice, byť by to byla jen kontrola parlamentní, je varující. Demokracie a demokratické věcné diskuse mají být opět tlumeny silou. Volby, namísto aby uzavřely, spíše otevírají dokořán cestu k pokračování nadvlády kmotrů, ke špinavým obchodům na účet státu a důvěřivých občanů.
Miroslav Grebeníček, poslanec PČR
