Často si kladu následující otázky: Jak je to s principem nedělitelnosti lidských práv, který tak často deklaruje jistá část českého politického spektra? Je univerzalita lidských práv v souladu s reálnou politikou států Severoatlantické aliance, a Spojených států zejména? Má Česká republika zapotřebí sdílet ideologické pokrytectví kolem lidských práv a ještě se na něm aktivně podílet? Odkud pramení neuvěřitelná devótnost mnohých českých politiků vůči Washingtonu, když po celá desetiletí prý jim byla nepříjemná servilita vedení někdejší Komunistické strany Československa vůči Moskvě?
»Koncept lidských práv rozhodně není univerzální pro celý svět. Historicky se zrodil v západní Evropě, respektive v britských zámořských koloniích v Americe. Nic podobného předtím v lidských dějinách není zaznamenáno a ostatní světové civilizace podobný koncept v té podobě nikdy neformulovaly,« napsal k tomu v roce 2001 Miloš Mendel, vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR.
Jistě, rozvoj intelektuálních úvah o lidských právech byl založen v renesanci na myšlenkových hodnotách humanismu a racionalismu. Byla to však až éra osvícenství 18. století, v níž se lidská práva stala jedním z ústředních pojmů politické filozofie. Britští, američtí a francouzští myslitelé tehdy poprvé formulovali koncepci lidských práv jako ideologický ideál, aby ideologicky (teoreticky) reflektovali vznik nového výrobního a společenského systému.
Sama politická praxe v posledních dvou stoletích však ukázala, že teoretické ideály jsou mnohdy v příkrém rozporu s realitou. Všechny státy, které během 19. století přijaly koncept pluralitní demokracie a ekonomického liberalismu, učinily zkušenost, že individuální práva příslušníků vlastní společnosti je možné a nutné omezovat v zájmu politických a ekonomických pozic vládnoucích sil. Proto také v lůně kapitalismu vzniklo socialistické a komunistické hnutí.
Během 19. a první poloviny 20. století se západní svět přestal otázkou lidských práv reálně zabývat. Teprve hrůzy druhé světové války vedly k tomu, že vítězové se k rétorice lidských práv vrátili a vtělili ji do Charty OSN a Všeobecné deklarace lidských práv.
Politická praxe v období studené války však ukázala, že reálná politika států, velmocí, bloků a nadstátních ekonomických struktur se na lidská práva neohlíží.
Ještě na konci osmdesátých let minulého století se mluvilo o univerzalitě lidských práv. Na prahu třetího tisíciletí už padla i teorie univerzality. Lidská práva jako pojem byla péčí USA a jejich nejlepších spojenců privatizována. Už neplatí ani jejich univerzalita, ale ani nároky národů a kultur na svébytnost a kulturní, politickou nezávislost.
Hrubým ekonomickým, politickým, a když se to tržně vyplatí, i vojenským násilím je mezinárodnímu společenství vnucován takzvaný severoatlantický systém jediných správných hodnot a pravidel. Koneckonců i události na Ukrajině jsou toho dokladem. Původcem válečného konfliktu na Ukrajině jsou Američané, Severoatlantická aliance a EU, nikoli Rusko.
Plány i praktické kroky USA a jestřábů z NATO s cílem postavit Ukrajinu proti Rusku a posunout nejen politický a ekonomický vliv velmocí NATO, ale i vojenské pozice USA a paktu až na hranice s Ruskou federací, to může být cesta k nedozírným následkům. Vyhovovat taková barbarská a v důsledcích kriminální politika nemůže nikomu rozumnému. Je tedy nutné nahlas připomínat, že taková politika, pokud ji nezastavíme, může být cestou do pekel.
Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)
Publikováno 30.3.2015 v deníku Haló noviny
