Dvacáté druhé zimní olympijské hry v jihoruském Soči se měly a mohly i pro Českou republiku stát mimořádnou příležitostí k propagaci zimních sportů. Mohly a měly se stát i neopakovatelnou příležitostí k prezentaci českého sportu a českých sportovců, k získání sympatií české veřejnosti pro zimní sporty v době, kdy republika neprožívá zrovna nejlepší časy. Z rozhodnutí některých médií ale o mnohé zůstal český fanoušek a příznivec ochuzen.
Zažíváme už od roku 2009 období klasické kapitalistické ekonomické stagnace a tomu víceméně odpovídají i problémy, které má český sport. Stát šetří velmi na podpoře masové sportovní základny. A provozování zimních sportů na špičkové úrovni je dnes nejen záležitostí talentu a veřejné podpory nadaných sportovců, ale stále více věcí peněz, finančních možností rodin. Mnohdy je úspěch nebo promarnění talentů vyloženě otázkou náhody nebo lobbistických manévrů, které tomu či onomu sportovci nebo sportovní disciplíně zajistí prostředky, podmínky a trenéry, bez kterých špičkové úrovně dosáhnout není možné. O to důležitější je solidní mediální obraz i podpora sportovního úsilí a vzorů.
Namísto věcného zpravodajství a kvalifikované publicistiky o přípravě olympiády v Soči a namísto tolik potřebné a pro diváky a čtenáře zajímavé prezentace českého sportu a sportovců se ale veřejnoprávní média, ale i většina deníků, věnovaly až příliš pokleslému politikaření. Jak jinak označit komickou mediální strategii, ve které klíčové místo zaujímaly zcela podružné spekulace o tom, zda v olympijské vesnici poteče všude voda, že někde prý popraskaly kachličky a že sportovci delších postav budou mít krátké postele. Jak jinak označit mediální preferenci s veřejnoprávní televizí provázané organizace Člověk v tísni, která si účelově vybírá, čí lidská práva hájit, a která zabírala prostor příslušející olympiádě a sportu pro svou politickou kampaň.
Každá olympiáda je především svátkem sportu, dokladem toho, že vedle nekonečného politikaření, válek a tržních podrazů existuje prostředí, ve kterém zbraně, kupecké triky a politikaření i vážné spory se odmlčí nebo ustoupí do pozadí. Jakkoli můžeme mít výhrady ke komercionalizaci olympiád, je jejich ceněnou, prvořadou hodnotou sport a poctivé soupeření, mírová soutěž států a národů, ze které se rodí pocit lidské sounáležitosti, hrdost na výkony a mnohá lidská přátelství.
Až samotné zahájení olympiády v Soči a to, že český divák a fanoušek moc neslyší v době sportovního klání na propagandistické politické špílce žurnalistických ideologů se sportem nesouvisející, oslabily poněkud škarohlídský a někdy vyloženě protiruský tón médií. Ta vyčítala prezidentovi Ruské federace dokonce i standardní formuli, kterou si dovolil olympijské hry zahájit. Olympiáda ale není »putinkiáda«, jak se snažila Čechům, Moravanům a Slezanům nevtipně podsunout televize. Je to zkrátka něco, k čemu svět od dob Pierra de Coubertina vzhlíží a čemu fandí bez ohledu na to, co proklamují politici a žurnalisté, kteří i z olympiády chtějí udělat předmět politického hašteření a bitevní pole svých stranických zájmů.
Olympiáda samozřejmě skončí, a všichni se pak mohou vrátit ke svému každodennímu životu a zájmům. Mnohá česká média a někteří prominentní čeští politici se ale nebudou mít kam vracet, protože pro ně olympiáda svátkem nebyla. Sport samotný jim mnoho neříká, ostatně pro jeho podporu, zejména toho masového, v době, kdy mohli a mohou, udělali jen málo. Olympiáda v Soči je pro ně jen další záminkou, jak demonstrovat své omezené politikaření, své zjednodušené stranické vidění světa a malost. Až po výzvy českým sportovcům a prezidentu republiky, aby na olympiádu nejezdili.
Kdo olympiádu sleduje, kdo fandí svým favoritům i těm ostatním, na každém záběru ze Soči vidí sportovní vítězství i prohry a vnímá, že sport se svými nespornými hodnotami žije. Navzdory válkám, komerčním tlakům i zátěži a navzdory politickým intrikám. Po zimní olympiádě v Soči ale právě v České republice nutně zbude určitá pachuť rozpaků – z toporné ideologizace olympiády a z promarněné šance, kterou měla média k propagaci zimních sportů a k zamyšlení nad tím, čím žije a v jaké situaci je a co potřebuje český masový i špičkový sport. O to víc si cením, že hned první víkend v Soči byl pro Českou republiku medailový.
Miroslav GREBENÍČEK, poslanec (KSČM)
Publikováno dne 12.2.2014 v deníku Haló noviny
http://www.halonoviny.cz/articles/view/16710191
